Příběh 1. - Advent začíná (27. 11. 2022)

Příběh 1. - Advent začíná

Je sobotní ráno. Podzim pomalu končí a brzy začne zima. Venku je sychravo, zataženo a teď po ránu je také pěkná mlha. V takovém počasí by většinou chtěl být každý zalezlý a děti nejraději ve svých postýlkách pod teplou peřinou – stejně, jako Tonda s Barčou, kterým se o víkendu nechce vstávat.

Ti však dnes ani neprotestují, a když je maminka přijde vzbudit, vesele vstávají. Co na tom, že nesvítí sluníčko a venku je pořádné chladno. Však se oblečou a hurá na snídani.

S tou jsou také brzy hotoví, a když si po sobě umyjí hrníčky s talířky, vyčistí si zoubky a nachystají batůžky, nedočkavě přešlapují na chodbě u dveří. Jedou dnes totiž k babičce a dědečkovi a už se moc těší.

„Tati,“ zavolá Toník, „už pojedeme?“

„Tatínek je u auta a chystá si věci k dědovi,“ ozval se z kuchyně maminčin hlas. „Jestli chcete, jděte za ním. Já ještě nabalím svačinu a za chvilku jsem u vás.“

Děti si poskočily, chytly batůžky a byly ty tam. Celé nedočkavé pak pobíhaly kolem auta a čekaly, až se budou moct nalodit😊.

„Tak vzhůru na palubu,“ zavelel tatínek, když přišla i maminka.

„Hurá!“ zajásaly děti a během chvilky byly hezky na svých místech. Cesta za babičkou a dědou byla sice dlouhá, ale to vůbec nevadilo. Toník i Barunka měli moc rádi, když si s rodiči v autě zpívali nebo hráli hry, jako třeba „Uhádni, na co myslím“ nebo „Slovní fotbal“.

Taky měli naplánováno, že si za dvě hodiny udělají zastávku u zříceniny jednoho hradu a prozkoumají ho. Bude to báječné dobrodružství a oni už si od včerejška plánovali, že prošmejdí každý kout. Co kdyby náhodou našli poklad?

 

Když tatínek zastavil, vyhrnuli se oba z auta jako velká voda a nejraději by se rozběhli k hradu. Jenomže cesty tady byly tři a oni nevěděli, kterou se mají dát.

„Tati,“ zeptal se Toník, „jak poznáme, kudy máme jít?“

„Jó, to se asi budete muset podívat na támhleten rozcestník. Ten vám určitě poradí,“ ukázal tatínek na nápisy opodál.

„Ještě ale počkejte,“ zastavila je maminka, „nastavte batůžky, ať vám tam můžu dát svačinu. Už jste dost velicí, tak vám ji přece neponesu.“

Děti otevřely batůžky, ve kterých měly každý svoje pití a několik drobností. Toník si nesl skládací nožík a deníček, kam si chtěl namalovat, jak hrad vypadá a poznačit si, kudy šli. To kvůli tomu pokladu. Kdyby náhodou nic nenašli, ať můžou příště pátrat dál.

Barča si s sebou vezla plyšového tygříka, který byl její nerozlučný kamarád a pečlivě zabalený obrázek pro babičku a dědečka, který včera malovala. Měla sice trošku strach, aby se nepomačkal, ale chtěla ho mít u sebe, aby měla jistotu, že ho někde nezapomene.

Jakmile byly svačiny na svých místech, odběhly děti zkoumat nápisy na rozcestníku.

„No, jo,“ ozval se za chvíli Toník, „tady je hrad napsaný hned dvakrát a pokaždé jinou cestou.“

„Hmm, tak to se budeme muset rozhodnout, kudy půjdeme,“ řekla maminka, která se přišla podívat, kam cestičky vedou.

„Já bych šla asi po modré,“ hlásila po chvíli přemýšlení Barča, „je totiž kratší.“

„Fakt,“ přisvědčil Tonda, který si teď také všiml, že kromě cílů je na cedulkách uvedené, jak daleko jsou.

Vydali se tedy po modré trase. Děti šly vepředu a na stromech hledaly modrou turistickou značku. Vždy, když ji zahlédly, doběhly k ní a rodičům důležitě ukazovaly, že jdou správně.

I přesto, že bylo chladnější počasí, cestou k hradu se všichni pěkně zahřáli, a než se vyšplhali až tam, vysvitlo dokonce sluníčko. Moc síly už sice nemělo, ale všechno pěkně prozářilo a zbytky hradu, které obklopovala povadlá tráva a spadané listí, vypadaly kouzelně.

„Jú, tady je to prima,“ zavolala Barunka a hned se hrnula k obloukovité bráně, pod kterou musel projít každý návštěvník, který se sem přišel podívat.

„Počkej na nás!“ zavolal tatínek, a když viděl, že se to Barči moc nelíbí, dodal: „Tohle je zřícenina hradu, a tak musíme být opatrnější než někde, kde je hrad celý opravený. Může tady být uvolněný kámen, důlek v zemi, a proto tu nesmíme lítat jako splašení. A když vás budu mít na očích, budu si jistější.“

„Tak dobře,“ přikývla Barča, „ale já vás povedu.“

„A co já?“ obořil se na ní Tonda, „taky chci někdy vést.“

„Však se vystřídáte, že ano?“ koukla maminka na Barunku.

„Jasně,“ odpověděla Barča a zavelela: „A teď hezky za mnou, moji milí objevitelé. Čeká nás prozkoumání támhletoho výklenku.“

 

Na hradě si všichni užili pěkné chvilky. Prozkoumali několik jeho zákoutí, posvačili na lavičce, odkud bylo vidět daleké okolí, a zahlédli dokonce několik ještěrek, dvě veverky, nějakého dravce vysoko na stromě, spoustu ptáčků a taky zajíčka, který se krčil v křoví u jedné kamenné zídky.

Děti jen litovaly toho, že neobjevily žádný poklad.

„Víte ale, že takový poklad nemusí být jen třpytivé mince a drahé kamení?“ zeptala se maminka, když viděla, jak moc by chtěly děti něco najít.

„Jak to myslíš?“ nechápal Toník a Barča se hned přidávala: „No, to by mě taky zajímalo. Já si vždy představovala poklad jako spoustu třpytivých věcí.“

„No vidíš,“ usmála se na ni maminka, „a já jsem si jako holka vždy přestavovala poklad jako něco hezkého, milého, jedinečného, co najdu.“

„A jaké poklady jsi našla?“ ptal se zvědavě Toník.

„Někdy to bylo krásné peříčko, jindy kamínek, který měl zajímavou barvu nebo větvičku, která mi něco připomínala,“ vzpomínala maminka.

„A jak jsi je hledala?“ vyzvídala Barča.

„Jen jsem si vždy pomyslela, že by mě moc potěšilo, kdybych našla nějaký poklad, a pak už se stačilo dívat kolem sebe,“ vysvětlovala maminka.

„Tomu nevěřím,“ odfrkl Toník.

„Já taky moc ne, ale zkusím to,“ řekla Barunka a zavřela oči. Pak si v hlavě představila, jakou má radost, že našla něco hezkého a v duchu si říkala: „Prosím, ať najdu poklad. Milá přírodo, daruj mi něco pěkného.“

A světe div se, za pár minut už se shýbala pro krásné soví pero. „Juchú, našla jsem poklad!“ jásala Barča a hned pátrala dál.

„Hmm, ono to asi vážně funguje,“ řekl Tonda a přidal se k prozkoumávání hradní zídky.

„Podívejte, tohle je moc hezký kamínek. Třpytí se, jako by na něm bylo něco stříbrného,“ jásal za chvíli.

Stříbro to sice nebylo, ale lesklá slída, která se na kamínku třpytila, potěšila Tondu stejně dobře jako drahé kamení.

Než se děti vrátily k autu, našly ještě spoustu malých pokladů – velké kulaťoučké žaludy s vroubkovanou čepičkou, modřínovou větvičku s malými šiškami, stračí pírko, krásně bílé křemínky, kousek načervenalé kůry i pěkně rozvité plody buku. Vypadaly jako malé dřevěné kytičky.

„To ale máme spoustu pokladů,“ pochvalovala si Barunka a pečlivě vše uložila do batůžku. Musela sice vytáhnout svého tygříka, ale k němu se přece bude tulit v autě, a protože už nikam jinam nejdou, určitě ho neztratí.

Také Toník v ruce držel lesklý kamínek a znovu a znovu si ho prohlížel. Bylo moc prima, když ho otáčel na světle a od kamínku šly stříbrné odlesky. „Jó, to nám to hledání pokladu vyšlo,“ pomyslel si a hned si do svého notýsku napsal: „Zřícenina hradu je moc hezká. Všude spousta prolézaček a hezký výhled. U jedné zídky jsem našel poklad. Je to lesklý kamínek. Moc se mi líbí.“

Potom si v nákresu hradu poznačil, kde kamínek našel a už se těšil, až zříceninu navštíví příště. Určitě zase najde nějaký další poklad.

 

Po příjezdu k babičce a dědečkovi se všichni srdečně přivítali, a protože se blížil čas oběda, zasedli ke svátečně prostřenému stolu. Babička jako vždy uvařila báječné jídlo a napekla spoustu dobrot. Na vnoučata se pokaždé moc těšila, a tak toho schystala, jak pro regiment vojáků, jak vždycky říkal dědeček.

Po obědě si všichni chviličku povídali, a pak se pustili do práce. Tatínek s Toníkem šli pomoct dědovi s pokácením jabloně, která byla hodně stará a už nějakou dobu neměla skoro žádná jablíčka.

Barunka s maminkou mezitím umyly nádobí, a pak šly za babičkou do stodoly.

„Babičko, na co tady máš tolik větviček?“ zeptala se Barča, když uviděla hromadu jedlových větví.

„Zítra je přece první adventní neděle, a tak si dnes uděláme adventní věnec,“ odpověděla babička.

„Jé, já úplně zapomněla,“ plácla se Barča do čela a strachovala se: „A zapomněla určitě i maminka.

„Ale nezapomněla,“ ozvala se maminka, která už byla také tady. Podala dcerce tašku a řekla: „tady jsou svíčky i různé ozdoby.“

Barunka zajásala. Každý rok mívali doma na stole adventní věnec. Maminka ho vždy moc hezky nazdobila a ona milovala, když si každou neděli u oběda zapálili jednu svíčku po druhé. S adventním věncem i adventním kalendářem, který pro ně chystali rodiče, bylo čekání na Vánoce mnohem příjemnější.

„A můžu si udělat taky jeden věneček pro sebe do pokojíčku?“ zeptala se Barča.

„Určitě,“ přikývla babička, „větviček tu mám habaděj a polystyrenový věneček je tady taky navíc. Jen další svíčky nemám.“

„To nevadí,“ usmála se Barunka, „já bych si ho stejně raději pověsila, ať mi nezabírá místo na stole.“

A tak se všechny tři pustily do práce. Nejdříve si z velkých větví odstříhaly několik menších větviček. Ty pak vázaly pevnou nití jednu vedle druhé kolem polystyrenového věnce. Brzy byly jejich věnečky hezky zelené a voňavé. Maminka s babičkou na ně připevnily svíčky a několik ozdob. Babička měla nasušená pomerančová kola, která doplnila červenou mašličkou a tenkými kousky skořice.

Maminka zase uvázala fialkovou stuhu, mezi jednotlivé svíčky a na místo, které jí na věnečku zbylo, přidělala šípkovou větvičku a pár nasušených makoviček. Nakonec k nim přidala fialovou mašličku.

Barunka nejdříve přemýšlela, jak ozdobí svůj věneček. Babička s maminkou měly ty svoje moc hezké, ale ona by tak ráda měla věneček úplně jiný. V tom ji přejel po tváři nadšený úsměv a ona utíkala pro svůj batůžek.

„Mami, máš ještě jinak barevnou stuhu?“ zeptala se, když se přihnala zpátky.

„Mám tu ještě bílou nebo růžovou,“ ukázala jí maminka.

„Bezva,“ rozzářila se Barča a vzala si bílou stuhu, která byla lemovaná stříbrnou nitkou. Pak se otočila na babičku: „Babi, máš ještě ty korálky, ze kterých jsem si o prázdninách dělala náramek?“

Babička přikývla: „Schovala jsem je do kredence v kuchyni. Tam, kde máte pastelky. Mám ti je přinést?“

„Nemusíš, já si pro ně skočím,“ řekla Barunka a pustila se do práce. Bílá stuha, kterou věneček omotávala jí připomínala sníh, který má moc ráda. Stužku zakončila dvojitou mašličkou a věneček dozdobila kulaťoučkými žaludy, modřínovými šiškami a bukvicemi, do jejichž středu nalepila korálek, takže vypadaly jako malé dřevěné kytičky.

„Ten se ti ale povedl,“ chválila maminka.

„A kde jsi tak najednou sehnala šišky a bukvice?“ divila se babička.

Barunka se usmála: „To na hradě. Je to totiž můj poklad.“ Pak babičce vyprávěla, jak moc si přála něco hezkého najít a hned jí začala ukazovat také nalezená peříčka a sněhově bílé křemínky.

„A víš, že já mám taky spoustu pokladů?“ mrkla na Barunku babička.

„Fakt? A kde je máš?“ vykulila Barča oči.

„Jeden mám hned před sebou,“ pohladila ji babička po vlasech.

„Aha,“ řekla trošku zklamaně vnučka.

„Copak, tobě se nelíbí, že jsi můj poklad?“ nechápala babička.

„Ale jo,“ odvětila Barunka a pokračovala: „Jenomže já myslela, že máš někde schované taky různé věci, které se ti líbí.“

„To víš, že mám,“ mrkla na ni babička, „ale stejně jsi mým největším pokladem ty i Toník.“

K večeru pak Barunka probírala spolu s babičkou její poklady. Tonda se k nim také přidal. Ozdobné sponky nebo malá panenka ho moc nezajímaly, ale zaujalo ho pár starých fotek, malinkatý deníček nebo obrázek andělů ve zlatém rámečku.

„A tady je nějaké miminko,“ našla po chvíli Barunka malou sošku děťátka.

„To je malý Ježíšek,“ řekla babička a zavzpomínala: „toho jsme jeden rok dostali všichni od pana faráře. Můj tatínek mi pro něj dokonce vyrobil malé dřevěné jesličky. Podívej!“ ukazovala babička a vzpomínala dál: „Pamatuju si, že jsme o adventu plnili různé úkoly, které nám pan farář dal a za odměnu jsme dostali tuhle sošku. Byla jsem tenkrát moc ráda a Ježíška jsem nosila pořád u sebe.“

„Tak proto je takový trošku otlučený?“ zeptal se nesměle Tonda.

Babička se zasmála: „Je to tak. Ale když mi pro něj tatínek udělal jesličky, dala jsem do nich maličko sena a Ježíška jsem měla celé Vánoce hezky na okně. A aby mu nebylo smutno, vyřezal mi dědeček dřevěného oslíka a malého pejska. Podívejte, tady jsou.“

Babička vytáhla dřevěné figurky. Taky na nich bylo znát, že je šikovný řezbář udělal už před dávnou dobou. Ale pořád byly jako živé.

„Jú, ti jsou hezcí,“ zvolala Barunka a hned si prohlížela oslíka. Toníkovi se zase moc líbil pejsek. Měl veselý pohled, ocásek pěkně nahoru a vyplázlý jazyk.

„Babi, a nemohli bychom dát Ježíška a zvířátka zase na okno? Víš, jako jsi to dělávala ty,“ napadlo Tondu.

„Jestli chcete, můžete na okně pro Ježíška všechno nachystat, ale on se přece ještě nenarodil, takže jesličky musí zůstat prázdné,“ řekla babička.

„Bez Ježíška to ale bude smutné,“ namítl Tonda.

„Neboj,“ chlácholila vnuka babička, „na Štědrý den ho tam dám a až se přijedete kouknout, jestli u nás pod stromeček nevytratili andílci nějaký dárek taky pro vás, už na vás bude čekat.“

„Tak jo,“ přikývl Tonda a spolu s Barčou začali vymýšlet, jak okno v kuchyni vyzdobí. Nakonec použili pár jedlových větviček, které babičce zbyly. S těmi menšími vystlali parapet, ať mají pod sebou zvířátka hezky měkoučko a několik větších větví upevnili k rohům okna, takže vypadaly jako stromy. Doprostřed položili jesličky a kolem nich postavili obě zvířátka. Oslíkovi ještě přinesli kousek sena – to prý aby nesnědl seno Ježíškovi z jeslí.

Pak běželi ven, aby nasbírali pár menších kamínků a tenké větvičky. Z nich udělali malé ohniště, a aby to vypadalo, že v něm opravdu hoří oheň, namalovali na papír pár oranžovo žlutých plamenů a vystřižené je do ohniště přidali.

„Nezdá se ti, že tomu něco chybí?“ zeptala se Barča brášky, když se zadívala na parapet.“

„Chtělo by to nějaké lidi,“ zamyslel se Tonda, „jenomže ty nemáme.“

„Tak bychom mohli větvičky ještě nějak vyzdobit, ať jsou veselejší,“ navrhla Barunka a zašátrala v batůžku. Zbylo jí tam ještě několik modřínových šišek, pár kulaťoučkých žaludů a bukvice s korálky.

„Hmm, to se ti povedlo,“ uznale pokýval hlavou Toník a pod jeden jedlový stromek přidal svůj lesklý kamínek, aby byla jejich krajina ještě slavnostnější.

Také ostatním se nazdobený parapet moc líbil a už se těšili, až na něm na Vánoce přibude také narozený Ježíšek.

 

Druhý den ráno zapálila babička na adventním věnci první svíčku. Byl to sváteční okamžik. Advent právě začal a čas čekání a těšení se na nejkrásnější svátky v roce jdou ruku v ruce s ním.

A protože jsou Vánoce svátky klidu a pokoje, nezapomněl dědeček připomenout dětem, aby na sebe byli hodní a pomáhali si navzájem. Babička zase přidala radu rodičům, že je hezké mít vše uklizené a provoněné cukrovím, ale nic se nemá přehánět a popřála všem, aby si čekání na narození Ježíška užili hezky spolu, v klidu a s úsměvem.

 

Po obědě se rodinka rozloučila. Od babičky a dědečka se dětem odjíždět nechtělo, ale nedalo se nic dělat, zítra jdou do školy, a tak se musí nachystat. A kromě toho si přece ještě dnes musí Barunka najít vhodné místo v pokojíčku, kam pověsí svůj adventní věneček.

 

Domů přijeli všichni maličko unavení, ale zato v dobré náladě. Víkend u prarodičů si hezky užili. Po večeři si všichni sedli ke stolu, zapálili první svíčku na maminčině adventním věnci a zhasli všechna světla. Kromě stolu, na němž hořela jasným plamenem svíčka, zahalila vše okolo tma.

Rodiče i děti se dívali na tančící plamínek a společně si povídali. Než si popřáli dobrou noc, řekli si ještě, co je o víkendu nejvíc potěšilo. Děti v tom měly jasno hned. Barču potěšily všechny poklady a její adventní věnec. Toník byl zase spokojený, jak hezky babičce nazdobili okno v kuchyni. Maminka měla radost z toho, že se po dlouhé době setkala se svými rodiči a tatínek byl rád, že mohl dědečkovi pomoct.

Společná chvíle u adventního věnce byla moc příjemná a celá rodinka tak vykročila do adventní doby s úsměvem na tváři a radostí v srdci.

 

(Kéž i naše adventní dny jsou plné rodinné pohody, klidu, dobré nálady, vzájemné lásky i porozumění.)