Příběh 5. - Johančino vánoční přání (24. 12. 2022)

 Příběh 5. Johančino vánoční přání

Poštovní andělé na nebi měli v posledních dnech hodně práce s vyřizováním dopisů od dětí. Vždyť na světě je jich tolik a mají taky spoustu vánočních přání.

„Ach,“ povzdechl si andílek Floriánek, „pamatuji se na časy, kdy dětem stačil jeden dárek a byly spokojené.“ Pak se smutně posadil na bílý obláček a zadíval se dolů. Všude byl frmol. Pokud zrovna lidé nespěchali do práce nebo z práce, honili se od jednoho obchodu k druhému a nakupovali hromadu drobností, které jim měly zajistit báječné Vánoce.

„Copak nevidí, že tohle není smyslem těch nejkrásnějších svátků v roce?“ podivil se anděl, pak se ohlédl na svého kamaráda, který za ním přišel a celý nešťastný mu ukazoval jeden z mnoha dopisů: „Jen se podívej! Tady Marek chce mobil, počítačovou hru, lego a kdo ví, co ještě. A není sám. Každým rokem přibývá dětí, které chtějí být obklopeny mnoha dárky. Copak tohle jsou Vánoce?“

Floriánek se rozplakal. Jeho kamarád andílek Kryšpín ho objal: „Ale některé děti mají mnohem hezčí přání. Podívej, třeba Johanka,“ vytáhl ze své brašničky dopis a začal číst:

 

Milý Ježíšku, moc ti děkuji, že jsi s námi a dohlížíš na nás. Na Vánoce bych si moc přála, abychom byli všichni spolu a bylo nám dobře. A taky aby se maminka víc usmívala, Venda tolik nezlobil a tatínek měl čas a hrál si s námi. A kdybys mi chtěl něco nadělit, tak třeba nějakou dobrodružnou knížku – však víš, že moc ráda čtu. Ale i kdybych pod stromečkem nic nenašla, nevadí, hlavně, že si Vánoce užiju spolu s rodinou.

Děkuji a přeji Ti hezké svátky.

Tvoje Johanka

 

„A tadyhle mám další“, ukazuje Kryšpín Floriánkovi druhý dopis, „však si ho přečti sám“. Uplakaný andílek si utírá slzy a rozbaluje dopis. Tentokrát je od Bohouška:

 

Můj milý Ježíšku,

brzy budeš mít narozeniny, a tak ti přeju všechno nejlepší. Když dostanu k narozeninám dárek, vždycky mám radost, a tak doufám, že tě potěší obrázek, který jsem ti namaloval.

 

Floriánek rozbalil obrázek, který je k dopisu přiložený, a pokyvuje hlavičkou: „Ten se Bohouškovi povedl.“ Pak obrázek zase složil a četl dál:

 

Na obrázku jsem já s tátou a mámou. Maminka je tady veselá a má velké bříško. Brzy se mi totiž má narodit bráška a já už se moc těším. Ale to ty určitě víš. Poslední dobou je maminka ale nějaká nemocná, a já bych si moc přál, aby jí bylo líp. Babička říkala, že ty na nebi všechny naše prosby slyšíš, a tak jsem si řekl, že ti rovnou napíšu, abys to moje přání dostal hezky na papíře, ať ho vítr někam neodnese.

I když dostávám dárky moc rád, letos se bez nich klidně obejdu. Jen prosím, aby u nás byly Vánoce veselé a usměvavé.

Moc ti děkuju a ještě jednou přeju všechno nejlepší,

Bohouš

 

Když Floriánek dočetl, usmál se. Bylo mu hned radostněji. Tak přece jsou na světě děti, které si přejí něco pro druhé, a ne pro sebe. Pak se ale zamyslel a po chvíli řekl:

„Víš, Kryšpíne, já bych těm dětem tak rád pomohl. Zaslouží si, aby oslavily Vánoce přesně tak, jak si přejí. Co takhle, kdybychom přiložili ruku k dílu.“

Kryšpín pokrčil rameny: „Ale já nevím, jak bychom to udělali. Uzdravovat přece neumíme. To bychom měli nechat na Pánu Bohu.“

„To byste tedy měli,“ ozval se za nimi hlas hlavního poštovního anděla: „Pán Bůh na všechny dohlíží a dobře ví, kdy je třeba zasáhnout. Každý má tak trošku svoji nitku osudu určenou, i když je hlavně na lidech, jestli po ní půjdou nebo zatočí jinam.“

„A co kdybychom poslali dětem dopis a napsali jim něco pěkného, co je potěší?“ napadlo Floriánka.

„I kdepak,“ ozval se anděl, „na zemi žádné dopisy neposíláme.“

„A co takhle dětem vklouznout do snu, nebo se jim zjevit. Víš, jen tak lehounce,“ navrhl Kryšpín.

„To taky ne, vždyť by se mohly polekat,“ zavrtěl hlavou hlavní anděl, „zjevujeme se jen v hodně mimořádných situacích, a to teď rozhodně není.“

„Jak tedy máme dát dětem vědět, že o nich víme, jsme s nimi, a že jim chceme pomoct?“ zeptal se trošku rozmrzele Floriánek.

Hlavní poštovní anděl ho pohladil po kudrnaté hlavičce a usmál se: „Je dobře, že chcete lidem pomáhat, ale my jsme andělé poštovní a máme za úkol postarat se o nebeskou poštu.“

Pak se na chviličku odmlčel a mrkl na oba andílky: „Ale jestli chcete přiložit ruku k dílu, mohli byste poprosit o pomoc anděly strážné. Ti mají k lidem nejblíže. A myslím si, že malá přestávka v práci vám neuškodí.“

Floriánek s Kryšpínem se zaradovali.

„Ale nejdříve ještě vytřiďte dopisy, které máte v brašničkách, ať na někoho nezapomeneme,“ řekl hlavní anděl a než odešel ještě natěšeným andílkům poradil: „A pak si zajděte za Andělkou k pomocným andělům. Ta vám pomůže.“

„Děkujeme!“ zavolali na něj Floriánek s Kryšpínem. Rychle vytřídili dopisy ze svých poštovních brašniček a pospíchali za Andělkou. Ta se právě dívala velkým kukátkem na zemi a hledala Soňu. Před chvílí totiž do nebe doletěla její prosba, aby jí andělé pomocníčci dodali víc odvahy. Dnes měli psát ve škole písemku a ona se bála. Učila se sice celý víkend, ale i tak v ní byla malá dušička a ona měla starost, že něco pokazí.

Když Andělka Soňu našla, spojila se s jejím strážným andělem, a ten dívku jemně pohladil a chytl za ruku. Soňa hned pookřála a dokonce se i usmála.

Když Kryšpín s Floriánkem uviděli Andělčino kukátko, hned žadonili, aby se mohli podívat taky na Johanku. Ta šla také do školy a vedle ní vesele poskakoval mladší bráška Vendelín.

„Cože jsi dnes tak veselý?“ zeptala se Johanka brášky.

„Brzy přece budou Vánoce,“ odpověděl jí Venda a divil se: „Ty se netěšíš?“

„Ale jo,“ odvětila Johanka.

„Tak proč jsi poslední dobou taková zamlklá? Měla bys přece jásat stejně jako já“ zastavil se Venda a tázavě se na ni podíval.

„To kvůli našim,“ začala vysvětlovat Johanka, „maminka je poslední dobou dost unavená, tatínek pořád pracuje a nemají moc času na to, abychom si spolu něco zahráli nebo nám tatínek četl před spaním, jak to dělával dřív.“

Podívala se na brášku a ten přikývl: „Jo, tak večerní čtení mi taky chybí. Bylo to moc fajn poslouchat různé příběhy a tatínkův klidný hlas. Ale maminka přece chystá všechno na Vánoce, tak musí uklízet a péct.“

„No jo,“ řekla Johanka, „ale nemusela by toho dělat tolik. Já bych byla radši, kdyby si s námi občas sedla, něco si zahrála a zase se víc usmívala.“

„Já jsem rád, že mám na hraní tebe,“ vyhrkl Vendelín, „a to mi stačí. Kromě toho moc rád pomáhám mamince při pečení, protože mlsat těsto nebo to, co se nepovede, je přece bezva, ne?“

Johanka si povzdechla, a protože už byli ve škole, zamávala bráškovi a šla do šaten.

 

U pomocných andělů zatím bylo živo. Floriánek s Kryšpínem usilovně přemýšleli, jak to udělat, aby o sobě dětem řekli a kdyby mohli, rozletěli by se na zem za nimi. Andělka je ale uklidňovala: „Nebojte se, váš čas přijde. Teď musíme počkat na to, až nás děti poprosí o pomoc.“

„A nemohli bychom jim pomoct i bez toho?“ zeptal se Floriánek.

„Kdepak,“ zavrtěla hlavou Andělka, „ale maličko je popostrčíme.“

„A jak?“ zajímali se poštovní andílci.

„Uvidíte,“ usmála se Andělka a laskavě se na ně podívala. A Floriánek s Kryšpínem brzy viděli. Dokonce pořádně koukali. Andělka se nejdříve spojila se strážnými anděly dětí a domluvili se, co udělají. Potom zavolala na strážného anděla pana faráře a něco mu pošeptala. Ten přikývl.

Nakonec podala nebeské kukátko poštovním andílkům a řekla: „A vy dobře sledujte, co se děje na zemi. Jakmile nastane čas, pošleme dětem znamení.“

 

Když odpoledne Vendu vyzvedávala Johanka z družiny, byl ještě rozjásanější než ráno. „To je dobře, že je alespoň někomu veselo,“ pomyslela si Johanka a na brášku se usmála.

Ten na ni spiklenecky mrkl, a hned jak vyšli ze školy, spustil: „Představ si, že jsme se dnes v náboženství bavili o andělech.“

„Hmm,“ řekla maličko nepřítomně Johanka.

„Tak mě přece poslouchej!“ obořil se na ni Venda, „já si totiž myslím, že bychom mamce a taťkovi mohli pomoct.“

„Jak to myslíš?“ nechápala Johanka.

„No, samozřejmě pomáhat můžeme s uklízením nebo pečením, ale ještě to jde i jinak,“ řekl Vendelín a zatvářil se jako největší mudrc na světě. Když viděl, že to na Johanku nezapůsobilo, pokračoval: „Víš přece, že má každý z nás anděla strážného.“

„To ano,“ přikývla Johanka, „přece nám o nich vyprávěla babička.“

„No jo, ale víš taky, že na nebi jsou andělé, kterým se říká pomocní, a když tě něco trápí a potřebuješ s něčím pomoct, tak jim to máš říct a oni to zkusí zařídit?“ ptal se dál Venda.

Johanka se zastavila: „Ale jak jim to chceš říct?“

„Můžeme se k nim třeba nějak pomodlit. Nebo by mohlo stačit, kdybychom je poprosili o pomoc. Určitě nás uslyší,“ přemýšlel Vendelín a rozhlížel se kolem. Pak popadl Johanku za ruku a táhl ji do parku. V téhle době tam moc lidí nebývá a Vendelín si myslel, že by mohli poprosit pomocné anděly hned. Na co to odkládat.

Johance se to moc nezdálo, ale nechtěla kazit bráškovi radost. Kromě toho na strážné anděly věřila, tak třeba jsou opravdu na nebi andělé pomocníčci. Za zkoušku nic nedají.

A tak se obě děti chytly za ruce, podívaly se k nebi a zašeptaly: „Andílci, pomocníčci, jestli nás slyšíte, prosím, zařiďte, aby byla maminka veselejší a tatínek tolik nepracoval. A aby na nás oba měli víc času.“

Chvíli takhle stáli a čekali. Přišlo jim, že by se mělo něco stát. Třeba nějaký zázrak, jako, že se odhrne nebeská opona, objeví se tam andělé a zavolají: „Jasně, pomůžeme vám.“

Toho se však nedočkali…i když... přece jen se něco malého stalo, a když na to večer oba sourozenci vzpomínali, měli čím dál tím větší pocit, že je andělé slyšeli.

Ono se totiž mezi ně sneslo z nebe jemné bílé peříčko a oba v tu chvíli pocítili jako by je někdo objal a po celém těle se jim rozlil pocit radosti a lásky.

 

To peříčko měli na svědomí Floriánek s Kryšpínem. Mělo to být takové malé znamení, že děti slyší, a že se jim budou snažit pomoct. A krásný pocit, který děti cítily, bylo zase srdečné objetí andělů strážných, kteří jim při tom šeptali, jak je mají rádi, a že bude všechno brzy v pořádku.

Andělé od té doby dělali, co mohli. Mamince nadnášeli těžké tašky s nákupem, k pokladně jí posílali co nejusměvavější zákazníky, lehounce jí zpívali a každou chvíli šeptali, že je na světě krásně a je prima se občas jen tak pokochat tím, co nás obklopuje, zastavit se, zasnít a udělat si víc času na sebe i na ostatní.

Tatínkovi se zase snažili říct, že je šikovný a pilný. Dobře se stará o rodinu, ale že práce není to nejdůležitější na světě. Peníze nejsou všechno a je potřeba věnovat čas také rodině. Vždyť je tak hezké, když si s dětmi sedne, popovídá si, pohraje, nebo jim přečte hezký příběh. A on si také zaslouží víc odpočinku a klidu.

 

Jenomže. Oni jsou ti dospělí někdy tak moc zavaleni tíhou světa, že přestávají naslouchat, nevidí a neslyší. V tu chvíli na řadu přišly opět děti. Ty jsou k radám andílků i jejich blízkosti vnímavější, a tak se jednoho dne Johanka s Vendelínem domluvili, že budou muset mamince a tatínkovi říct, aby tolik nepracovali a víc odpočívali. A taky začnou pořádně pomáhat.

 

Když tedy přišla odpoledne maminka z práce, divila se, že Johanka zametla a Venda utřel nádobí od snídaně. Také měli oba uklizené pokojíčky, ustlané postele a na stole byl připravený čerstvý čaj.

„Pojď, mami, sedni si,“ pobízel Vendelín a hnal se pro hrnečky.

„Potřebuješ si odpočinout. Určitě toho máš v práci hodně,“ přidala se Johanka, když rozlévala čaj do přinesených hrníčků.

Maminka si potichu sedla a zkoumavě se dívala na děti. „Copak se asi stalo?“ přemýšlela, když viděla, jak se na sebe oba uculují.

Než se však dostala ke slovu, předběhla ji Johanka: „Víš, mami, chtěli jsme ti říct, že ti teď budeme víc pomáhat.“

„A taky, že tě máme rádi,“ ozval se Vendelín.

Maminka se usmála: „To jste moc hodní. Já vás mám také moc ráda.“

„Víš,“ pokračovala Johanka trošku nesměle: „a ještě jsme ti chtěli říct, že nemusíš tolik pracovat a pořád něco péct.“

To maminku trošku zaskočilo: „Myslíš, že tolik pracuju?“

„Myslím, že ano, a že jsi moc unavená a měla bys víc odpočívat,“ překvapila ji svou odpovědí Johanka.

„Ale brzy budou Vánoce, a já chci, aby bylo doma uklizeno a všechno nachystáno,“ ohradila se maminka.

„Však my ti budeme pomáhat, abys měla víc času,“ vysvětloval Vendelín.

„A cukroví přece tolik nepotřebujeme, ne?“ řekla Johanka.

Mamince málem hrkly slzy do očí. Děti ji moc mile překvapily, ale zároveň se cítila, že to všechno přece dělá pro ně, pro rodinu.

„A jak byste si to teda představovali?“ zeptala se po chvíli.

Tak na tohle děti čekaly. Měly všechno promyšlené, takže hned mamince řekly, že stačí, když si každý z nich vybere jedno oblíbené cukroví, a to maminka upeče. Samozřejmě oni jí budou pomáhat, a jak připomněl Venda, chtělo by to ještě perníčky, bez kterých by si Vánoce nedokázal představit. S úklidem pomůžou, a když na vše budou tři, přece jim zbude ještě dost času na to, aby si v klidu sedli, povídali si nebo si něco zahráli.

Teď se mamince začaly po tváři koulet slzy jako hrachy. Byly to ale slzy dojetí. Nikdy by neřekla, že taková moudra uslyší právě od nich, a kromě toho si při jejich povídání uvědomila, že mají pravdu. Společně už dlouho nic nehráli a mají na sebe čím dál míň času. Chytla obě děti do náruče a dala jim pusu.

„Máte pravdu,“ zašeptala, „když mi pomůžete, budeme mít čas i na hraní. Děkuji.“

 

Když děti uviděly slzy na maminčině tváři, nejdříve se polekaly, že něco pokazily.

Teď se ale oba tiskli k mamince a všem bylo nádherně. Aby taky ne, když se k láskyplnému objetí přidali andělé strážní a kdyby mohli lidé slyšet, co se děje na nebi, uslyšeli by veliké jásání a veselý zpěv Floriánka a Kryšpína.

„Ještě ale musíme popostrčit tatínka,“ připomněla malým pošťáčkům Andělka. Ti znovu chytli andělské kukátko a dívali se, jak to dopadne teď.

 

Jakmile se tatínek vrátil domů, přihnal se k němu Venda a chtěl ho pozvat do kuchyně na šálek čaje. Jenomže tatínek měl na uších sluchátka, a právě s někým volal. Vendovi jen mávl rukou na pozdrav a zmizel v pokoji.

„Nemá čas,“ řekl smutně Venda, když vešel do kuchyně, „zrovna s někým mluvil.“

„To nevadí,“ pohladila ho po vlasech maminka, „však nebude volat až do večera, ne?“ Usmála se na něj a přinesla pár sušenek, aby si k tomu slavnostnímu čaji také něco dobrého zakousli.

Maminka měla pravdu, tatínek dlouho nevolal, ale sotva se přivítal také s ní a Johankou, omluvil se, že musí něco důležitého dokončit a odešel. Děti zesmutněly. Když jim ale maminka slíbila, že s tatínkem večer promluví, bylo jim hned veseleji.

 

Večer seděli oba rodiče v obývacím pokoji a povídali si. Maminka tatínkovi pověděla vše, co děti trápí, a jak moc jim chybí večerní čtení i čas, kdy jsou všichni spolu, povídají si, jdou na procházku nebo si něco zahrají.

Tatínek byl dlouho zamyšlený. Je to tak. Poslední dobou má tolik práce, že by potřeboval, aby byl den alespoň dvakrát tak dlouhý. A čas na sebe, maminku nebo děti? Ten skoro nemá. A chybí mu to.

 

„Tak si ho zkus udělat. Všichni potřebujete být víc spolu. Vždyť se máte tolik rádi,“ šeptal strážný anděl tatínkovi do ucha a držel ho přátelsky kolem ramen. Také maminčin anděl jí potichoučku nabádal: „Obejmi ho. Právě teď tě potřebuje. Má o vás všechny starosti a potřebuje vnímat, že na to není sám.“

Maminka si přisedla blíž k tatínkovi, chytla ho jemně za ruku, přitulila se k němu a objala ho. Andělé strážní se také chytli za ruce a sklonili k sobě hlavy.

Ještě dlouho pak spolu rodiče mluvili. Na jednu stranu jim bylo smutno z toho, jak jsou uhonění, unavení a nedokáží se zastavit v tom každodenním kolotoči. Na druhou stranu je v srdci hřál pocit, že díky svým upřímným dětem se právě teď snaží alespoň přibrzdit a vymyslet, co můžou změnit, aby bylo všem dobře.

 

Když poštovní andílci pozorovali další den Johanku s Vendelínem, nestačili se divit. Obě děti si vesele vykračovaly ke škole, Johanka si potichoučku zpívala a Venda se usmíval od ucha k uchu.

„Takže se to povedlo?“ vyzvídali hned na Andělce.

Andělka se nenechala dlouho pobízet a Floriánkovi s Kryšpínem vyprávěla, jak si dnes rodiče přivstali a nachystali všem slavnostní snídani, stihli si u ní popovídat a děti se dnes dokonce můžou těšit na tatínkovo večerní čtení.

„A taky budou mít doma bojovou poradu,“ ozval se jeden z pomocných andělů.

„Co je to? To jako, že budou mezi sebou bojovat?“ staral se Kryšpín.

„I kdepak,“ zasmála se Andělka, „to se mezi lidmi jen tak říká. Znamená to, že si všichni sednou ke stolu a budou si povídat o něčem důležitém.“

„Myslíš, že se zkusí rodiče změnit?“ zadíval se na Andělku Floriánek.

„Určitě,“ přikývla Andělka, „maminka s tatínkem si o tom včera povídali.“

„Tak to je dobře,“ oddechli si poštovní andílci. „Jestli to odpoledne stihneme, přijdeme se na děti zase nakouknout,“ oznámili Andělce a spěchali zpátky na nebeskou poštu, kde měli ještě spoustu práce.

 

Dopisů na nebeskou poštu však došlo tolik, že je museli andílci dlouho třídit, a tak se k nebeskému kukátku dostali až večer. To ale vůbec nevadilo. Možná to bylo dokonce lepší.

Johanka s Vendelínem už byli v postýlkách. I když byli zachumlaní v teplých peřinách, nespali. Poslouchali totiž pohádku, kterou jim četl tatínek. Bylo to báječné. Děti zářily štěstím a jejich andělé nad nimi radostně tančili.

Tatínkovi bylo také moc dobře. Čtení dětem pro něj bylo vždy příjemným zakončením dne a on byl rád, že se k němu vrátil. Jeho strážný anděl seděl u něj, pomáhal mu přidržovat pohádkovou knihu a usmíval se.

Maminka byla také v pokojíčku. Ostatně jako vždy, když tatínek četl. Večerní pohádka byla pokaždé rodinnou chvilkou a ona si užívala okamžik, kdy měla zavřené oči, poslouchala a odpočívala. U srdce jí dnes bylo veselo a její anděl strážný ji laskavě objímal.

 

„To je krása,“ rozplýval se Floriánek.

„Jen, aby jim to vydrželo,“ bál se Kryšpín.

„Neboj se,“ pohladila ho Andělka po jemných vláscích, „podívej se, jak jsou všichni spokojení a září nejen oni, ale také jejich andělé. Tenhle pocit si nenechají jen tak vzít. Už jen to, že si uvědomili, jak je potřeba být tady pro sebe navzájem, je veliký krok a tatínkovo čtení je dalším schůdkem k tomu, aby byli všichni více spolu. Uvidíte, že jejich Vánoce budou plné lásky a klidu.“

„A co pomocní andělé, budou pořád s nimi?“ vyptával se Kryšpín.

„Ještě nějakou dobu ano. Však je děti stále prosí, aby jim byli nablízku, stejně jako jejich andělé strážní,“ řekla Andělka.

Floriánek s Kryšpínem se na sebe usmáli. Měli velikou radost a už se těšili, až se rozezní Vánoční zpěv andělů a o Štědrém dnu se Johance splní její přání.

 

Andělka měla pravdu. Pomocní andělé byli dětem i rodičům stále nablízku a doma se obracelo vše k veselejšímu.

Maminka opravdu upekla jen pár druhů cukroví, s úklidem jí pomohly děti a ona už nebyla tak unavená. Také tatínek se snažil končit v práci včas, a když náhodou musel něco dodělat, bylo to vždy večer po čtení. Odpoledne tak měli všichni čas na procházku, hraní některé z deskových her nebo třeba jen na společné povídání.

A Štědrý den? Ten si Johanka s Vendou užívali. Ráno je vzbudila usměvavá maminka a všichni si moc pochutnali na čerstvě upečené vánočce. Společně pak nazdobili stromeček, který tatínek přinesl, a pak se vydali na Štědrovečerní procházku do lesa ke krmelci.

Cestou se koulovali, ve sněhu dělali andělské otisky a vyšlapávali sněhové obrázky. Sluníčko občas povykouklo z naducaných peřin, a když se vraceli domů, sníh nádherně jiskřil.

Po obědě vystřihly děti ještě pár vloček z papíru a ozdobily si s nimi okna v pokojíčku. Pak přispěchaly, aby pomohly mamince s nachystáním slavnostního stolu. Na něm nechyběl vánoční ubrus, voňavý svícen z jehličí, miska s ovocem i různými druhy oříšků, tácek s cukrovím a talíře, na nichž byly ubrousky složené do tvaru stromečku. Ty chystal tatínek. Maminka zase lepila kapří šupiny na papírový zvoneček, který každému vymalovala a připsala jeho jméno.

Když se blížil čas večeře, šli se všichni převléknout.

„Myslíš, že mi Ježíšek něco přinese?“ ptal se Venda Johanky. Ta se na něj usmála: „Myslím, že ano. Každý rok přece něco pod stromečkem najdeš.“

„A co bys tam chtěla najít ty?“ vyzvídal Vendelín.

„Já pod stromečkem nepotřebuju nic,“ řekla Johanka a celá zářila.

„Jak to?“ nechápal bráška, „je přece moc prima dostat nějaký dárek.“

„Ale já už ho dostala. Splnilo se mi totiž to největší přání,“ zasnila se Johanka.

„Cože?“ zbystřil Venda a rozhlížel se do všech stran, „takže ty už dárek máš? A jaký? Co se ti splnilo? Nic tady nevidím.“

Johanka se zasmála: „Splnilo se mi to největší přání. Aby se maminka usmívala, tatínek méně pracoval a oba měli víc času na nás. A ono to tak je. No řekni, není to skvělé.“

„Jo, to teda je,“ přisvědčil Venda, ale když odešla rozzářená Johanka za rodiči, sám pro sebe si zamumlal: „Ale nějaký hezký dárek by se přece jen hodil.“

 

Floriánek se zasmál a volal: „To víš, že dárek dostaneš. A ne jeden. Kromě autíčka na ovládání jsme ti pod stromeček přibalili ještě moc hezkou knížku.“

„Vždyť on tě neslyší,“ kroutil hlavou Kryšpín.

„Já vím,“ smál se Floriánek dál, roztančil se a zvolal: „Já mám takovou radost!“

„To já taky!“ zavolal Kryšpín a přidal se k němu.

V tu chvíli se nebe rozeznělo krásnou andělskou písní. Floriánek s Kryšpínem se zastavili, a ještě jednou se podívali na zem.

„Myslíš, že tu nádheru slyší také lidé?“ zamyslel se Floriánek.

„To nevím,“ pokrčil rameny Kryšpín, „ale když se dívám na zemi, je spousta z nich šťastná. Vypadá to, jako by ji cítili.“

„Máš pravdu,“ ozvala se Andělka, „pokud lidé alespoň trošku naslouchají, zaslechnou andělskou píseň plnou lásky a pokoje nejen ve svých srdcích, ale také v duši.“

„Ach, to je dobře,“ usmál se Floriánek a rozletěl se blíž andělskému sboru. Také Kryšpín s Andělkou spěchali, aby se přidali k písni, která rozezvučí nejen nebeské výšiny, ale i mnohá srdce lidí.

Jsou přece Vánoce. Čas, kdy jsme si blíž nejen s našimi blízkými, ale také anděli nebeskými. Kéž je i my prožijeme s láskou, úsměvem a pokojem v srdci.