Díl 42. - Přivítání v Září (11. 9. 2022)

Díl 42. – Přivítání v Září

V první podzimní vesničce s názvem Září už jsou všichni nedočkaví. Podzim se maličko zdržel, a i když je příjemné užít si ještě naposledy teplého sluníčka, všichni už se těší, až se maličko zatáhne obloha, foukne chladnější větřík a spolu s ním přijde jejich podzimní král.

Víla Rózinka, která se o všechny stará, pověřila vlaštovky, aby hlídkovaly na kraji vesnice. Vlaštovky už jsou také celé nesvé. Brzy mají vyrazit na dlouhou cestu za sluníčkem a skřítci stěhováčci, kteří jim mají s chystáním pomoci, také zatím nepřišli.

„Však se nebojte,“ těší je kamarádky jiřičky, „uvidíte, že spolu s Podzimem dorazí i skřítkové. Kde jinde se mohli zdržet než právě s ním.“

Zatím tedy ptáčci poletují v povětří, cvičí se v létání a občas smlsnou mušku, která zabzučí poblíž.

Kromě nich stojí u brány také dešťoví kovbojové. Malí mužíčci s kovbojskými klobouky a lasem stočeným pěkně u pasu. Dívají se jeden na druhého, krčí rameny, a pak jednoho napadne: „Co kdybychom přitáhli pár dešťových mraků? Třeba by Podzim popohnaly.“

„I kdepak,“ zavrtí hlavou víla Rózinka, která je zaslechla, „Podzim nikdo popohánět nemusí. Všechno je tak, jak má být. A malé zdržení nám přece nevadí. Podívejte, jak hezky za tu chvíli, kdy se na okamžik vrátilo babí léto, dozrály hrozny a zčervenala zimní jablíčka v sadu.“

„No, jo,“ přisvědčili malí kovbojové, „ale když my už bychom chtěli chytat mraky. Je to bezva zábava. A přece i příroda potřebuje víc vody.“

„To je pravda,“ přikývla víla a usmála se na kovboje, „ale váš čas přijde. Uvidíte. A jak znám Podzim, nebude to dlouho trvat. Však už mám pocit, že se zvedl vítr. Možná, že už brzy…“ Nestihla však dopovědět. V té chvíli za ní přiletěly vlaštovky a cvrlikaly jedna přes druhou: „Už jede! Podzim je blízko! A kdybyste viděli, jak si to uhání!“

„Uhání?“ podivili se kovbojové a během okamžiku se s pomocí svých las šplhali do koruny vysokého javoru, který stál v blízkosti brány do vesnice a zvědavě pokukovali po cestičce, po níž si to jako o závod uháněl krásný veliký jelen.

„Vážně, uhání!“ volali nadšeně a svým jásáním přivolali také ostatní.

Když Podzim seskočil, pohladil jelena po krku a podrbal ho na hlavě před parožím. Jelen spokojeně odfrkl. Skřítci stěhováčci, kteří už byli také na zemi, se rychle přivítali s vílou Rózinkou a uháněli za vlaštovkami a jiřičkami, aby jim pomohli s chystáním na cestu.

Mezitím přišla k Podzimu víla, aby také jeho pozdravila a přivítala. Dlouhé tmavě zelené šaty jí splývaly až na zem, hnědá vestička s vyšívanými ornamenty hroznového vína ji pěkně zahřívala a kaštanové vlasy měla spletené do pevného copu. Stužka, kterou měla cop zavázaný byla fialová, stejně jako vyšívané hrozny na vestě.

„Tobě to ale sluší, Rózinko,“ zahlaholil vesele Podzim a podal víle plátěný pytlíček plný sušených kuliček hroznového vína. „Tady máš pár rozinek na chuť,“ pokračoval, „vím, že je máš moc ráda.“

Víla se začervenala: „To mám. Děkuji.“ Pak mu podala ruku a řekla: „Buď u nás vítán, Podzime. Jsme rádi, že jsi dorazil v pořádku.“

Teď se zase začervenal Podzim, i když pod jeho hustými vousy to nebylo moc vidět: „V pořádku ano, ale později, než jsem si myslel.“

„To nevadí,“ ujistila ho Rózinka, „my jsme si ještě na chvíli užili trošku léta a důležité je, že už jsi tady s námi právě teď. A teď pojď,“ pobídla ho, „dáme si trošku bylinkového čaje, k tomu nám cukrářky upekly jablečný koláč, a pak se vydáme za dešťovými kovboji. Však už se tě nemůžou dočkat.“

„To je pravda,“ přisvědčil jeden z kovbojů, který se nachomýtal kolem, „už abychom podnikli ródeo na dešťové mraky.“

„Teď se mi ale prosím postarejte o jelena,“ naklonil se k němu Podzim, „je po cestě unavený a zpocený. Bude potřebovat nějaké pěkné místo k odpočinku a taky něco na posilnění.“

„Nic se neboj, Podzime, hned jdu na to,“ řekl kovboj, uklonil se a utíkal za ostatními.

Podzim se zasmál: „Vidím, že tady bude brzy veselo.“ A bylo. Za chvilku už několik dešťových kovbojů poskakovalo kolem jelena a snažili se ho chytit do lasa. Moc jim to však nešlo. Jelen podupával kopýtky, uskakoval a šikovně uhýbal svojí parohatou hlavou. Když viděl, že jsou kovbojové ze všeho toho snažení unavení, shýbl se blíž k zemi a zašeptal: „Jestli pro mě máte něco dobrého k snědku a měkké místo k odpočinku, stačí mi to říct. Já s vámi rád půjdu. A jestli budete chtít, tak vás i svezu.“

Kovbojové na jelena koukali s otevřenou pusou a nechápavě se zeptali: „Tak ty nejsi divoké zvíře? A nepotřebuješ vůbec zkrotit?“

Jelen se pousmál a zavrtěl hlavou: „Kdysi jsem býval divoký. To ano. Jednou jsem si však svojí neopatrností zlomil nohu a tehdy mě našel Podzim. Staral se o mě, dokud jsem neměl nohu v pořádku a ochočil si mě. Ale jestli chcete, můžeme si zahrát hru na chytanou.“

„To raději ne,“ odvětili kovbojové. Už tak byli unavení z toho, když chtěli před chvílí jelena chytit. A když si představili, že by k tomu začal utíkat, raději hned dodali: „Ale svezeme se moc rádi. Však si brzy zachytáme dešťové mraky.“

Brzy už tedy kovbojové seděli na jelenovi a s velikou vážností se nesli až ke stodole, kde pro něj nachystali měkké ležení, čerstvé seno a pár sladkých mrkviček na chuť. A protože jelena zajímalo, jak se chytají dešťové mraky, s radostí mu vše vyprávěli.

Mezitím se Podzim s vílou Rózinkou ubírali vesnicí až k vílí chaloupce. Cestou zkontrolovali skřítky stěhováčky a domluvili se, že se zítra z rána přijdou s ptáčky cestovateli rozloučit.

Pak usedli na lavičku u chaloupky. Střecha nad ní, která ji chránila proti sluníčku, byla porostlá hroznovým vínem. A protože bylo právě dozrálé, stačilo natáhnout ruku, utrhnout hrozen a mlsat. Kromě vína si Podzim pochutnával také na jablečném koláči a bylinkovém čaji. Pak si najednou na něco vzpomněl a vzal do ruky svůj raneček: „Málem bych zapomněl,“ omlouval se a podával víle malý uzlíček. Když ho Rózinka rozbalila, uviděla jemný, drobnými nitkami vyšívaný plášť.

„Je sice tenký, ale pavoučí nitka je pevná a já jsem si při tkaní trošku zakouzlil. Proto tě bude i pěkně hřát,“ vysvětloval Podzim.

„Děkuji,“ usmála se víla a s radostí si přehodila jemný plášť přes ramena: „Je opravdu lehoučký. Ani ho necítím.“ Maličko se do něj zachumlala: „A tak příjemně hřeje. Už se docela těším, až se ochladí a já si ho obléknu.“ Pak nabídla Podzimu ještě pár sušených hrušek, a protože už se sluníčko chystalo do mrakových peřin, popřáli si dobrou noc a oba se těšili, až se zítra rozloučí s vlaštovkami a projdou se první podzimní vesnicí.

Hned ráno tedy vyrazili. Nejdříve se s obyvateli sešli u brány na kraji vesnice, kde už čekaly vlaštovky a kolem nich pobíhali skřítci stěhováčci. Poslední úpravy před cestou, vyrovnání slavnostního fráčku, kontrola bílé náprsenky načechrání rezavého nákrčníku, krátký průlet vesnicí a hurá za sluníčkem do teplých krajů.

„Ať se vám dobře letí!“ volá za nimi Podzim.

„A pozdravujte v dalekých zemích,“ přidává se vílá Rózinka.

Všichni mávají, a pak se otáčí na skřítky stěhováčky. Ti jsou celí netrpěliví. Ještě mají vzlétnou jiřičky. Jenomže ty tu ještě nejsou.

„Počkejte chvíli, však ony brzy přiletí,“ těší je Rózinka. Má pravdu. Za chvilku už jsou jiřičky tady a omlouvají se: „Potřebovali jsme se ještě nasnídat. S plným žaludkem se nám sice poletí pomaleji, ale zato víc vydržíme,“ vysvětlují a máchají křidélky, aby si před letem srovnaly drobná peříčka. Také ony jsou ve svátečních šatech s černým kabátkem a bílou náprsenkou, která vede až k zobáčku. Je na ně pěkný pohled. Skřítci stěhováčci ještě rychle zkontrolují, že je vše v pořádku, pohladí několik ptáčků po hlavičce, rozloučí se a mávnou.

Jiřičky zacvrlikají a vzlétnou. „Mějte se tu krásně,“ volají, „příští rok se opět uvidíme!“ Obyvatelé, víla Rózinka i Podzim mávají, a když jsou malí cestovatelé v nedohlednu, sejdou se u společné snídaně.

Cukrářky přináší jablkové štrůdly a švestkové koláče, z ošatek pekařů voní čerstvý chléb i rohlíky, deštní kovbojové vedle pečiva staví misky s domácím máslem, tvarohem či sýrem a zahradnice nachystaly zeleninové mísy, které prostřený stůl hezky probarví a čerstvá zelenina přijde vhod třeba k chlebu se sýrem.

U snídaně si Podzim povídá se všemi vesničany a s vílou Rózinkou plánují, kde začnou dnešní procházku.

„Nejdříve zajdeme do sadu a na zahradu,“ říká víla a Podzim přikyvuje. „Pak bychom se mohli zastavit u cukrářek – budou dělat šťávu ze sladkého jeřábu. Už se těší, až ji ochutnáš,“ pokračuje Rózinka a chce mluvit dál, ale v tom si všimne, jak se Podzim usmívá pod vousy a očima se sem tam zahledí jinam.

„Děje se něco?“ zeptá se víla, ale na odpověď nečeká. V té samé chvíli totiž zahlédne malé kovboje, kteří stojí na kraji stolu, ohání se lasem a chytají do něj krajíc chleba, rohlík či kousek koláče. Ne vždy se jim to povede. Občas místo chleba zachytí něčí prst, jindy se jim v polovině letu uvolní třeba rohlík a skončí na talíři někomu jinému nebo se laso zaplete do vlasů spolustolovníků.

„Tak tohle by nešlo!“ rozzlobí se Rózinka a hrozí kovbojům, kteří se zarazí, rychle stáčí lasa zpět k pasu a uhýbají pohledem.

„Copak jsem vám už dříve neříkala, že takhle se u stolu chovat nemáte?“ vyčítá víla.

„Když my cvičíme. Než začneme chytat dešťové mraky, musíme přece někde získat cvik,“ zkouší to na vílu jeden z kovbojů a ostatní opatrně přikyvují.

„Cvičit můžete, ale rozhodně ne u jídla!“ trvá na svém víla a malé neposedy zkouší: „Raději mi řekněte, jak se chováme u snídaně, oběda či večeře? Pamatujete si to?“

„Máme tiše sedět,“ říká první kovboj a druhý hned dodává: „Taky se nemáme vrtět, laso máme nechat stočené a při jídle máme používat talíř, příbor a někdy i ruce. Podle toho, co je zrovna dobrého.“

„A máme jíst v klidu. Ale povídat si můžeme. To jsi nám přece dovolila,“ přidává se další.

„To ano,“ souhlasí Rózinka, „ale tak, ať nejste moc hluční a nerušíte ostatní.“

„No jo,“ přikyvují kovbojové a hned si sedají, aby posnídali přesně tak, jak se s vílou domluvili. Také ostatní obyvatelé jsou rádi. V klidu si popovídat u jídla, je příjemné, ale vyhýbat se lasu nebo se z něj dokonce muset vyprostit, to není žádná zábava.

„Tak se mi líbíte,“ usměje se Podzim a slíbí, že hned po snídani přivolá větrné poníky, aby si malí kamarádi procvičili jízdu na nich. Ti jsou z jeho slov nadšení a už se nemůžou dočkat. Teď ale musí ještě chvíli počkat, a tak si vezmou kousek švestkového koláče a dají se do povídání s ostatními.

 

Nechejme je tedy spolu s Podzimem u snídaňového stolu a těšme se na jejich příští větrné dobrodružství.