Nakouknutí do autorské dílny, setkání 1. - Proč právě liška? (leden)

 Nakouknutí do autorské dílny

Liška Eliška a její kamarádi

 

(Pokud raději čtete než posloucháte, celé setkání je sepsáno níže. Pod textem najdete fotografie plyšové lišky i prvních kreseb, které v knize použiji.)

Setkání 1. – Proč právě liška?

Vítám vás u našeho prvního setkání mého nového pořadu s názvem „Nakouknutí do autorské dílny“. Protože letos chystám vydání své třetí knihy pro děti, rozhodla jsem se, že se s vámi jednou měsíčně podělím o to, jak to s knihou vypadá, co nového jsem dopsala, jaká zvířátka jsem do knihy namalovala a samozřejmě nebudou chybět ani krátké ukázky z knihy a odkaz na fotky.

Knížka, kterou se chystám vydat, se jmenuje „Liška Eliška a její kamarádi.“ Dnes se tedy podíváme na to, proč jsem si jako hlavní hrdinku vybrala právě lišku.

 

Když jsem v roce 2020 křtila svoji první knihu o lesních skřítcích, od jedné mé dobré víly kmotřičky jsem dostala plyšovou lišku Elišku se slovy, že by to mohla být kamarádka skřítků Dubínka a Modřínka.

V okamžiku, kdy jsem lišku uviděla, jsem se do ní zamilovala, a ještě ten večer jsem s jistotou věděla, že o lišce Elišce napíšu jednu z dalších knížek…a samozřejmě také to, že se při svých dobrodružných výpravách zatoulá i do lesa, kde oba skřítkové žijí, a tak se splní přání mé dobré víly, protože se určitě stanou prima kamarády😊.

Zároveň se mi liška jako zvíře moc líbí, a tak jsem se už před rokem vrhla do víru psaní a vymýšlení, jak to s liškou Eliškou bude. Ona to totiž nebude jen tak obyčejná liška. Od ostatních se bude lišit nejen ocáskem, který je na konci maličko „začouzený“, ale také povahou a chováním.

I když má dva brášky Páťu a Ferdíka, jejím prvním kamarádem se stane zajíček Kryšpín. A tady už možná trošku tušíte, v čem bude Eliška od ostatních lišek jiná. Její sourozenci by při pohledu na zajíčka dostali chuť na skvělý oběd, ale ona se na zajíčka těší jako na kamaráda. Spolu totiž začnou objevovat les a jeho okolí a zatím, co zajíček zažene hlad čerstvou travou či sladkým jetelem, Eliška se zase s chutí pustí do lesních plodů.

 

Pojďme se teď společně zaposlouchat do krátké ukázky z nově chystané knihy o lišce Elišce. Bude právě o zajíčku Kryšpínovi.

.........................................

ZAJÍČEK KRYŠPÍN

„Hej, Eliško,“ ozval se z vysoké trávy slabý hlásek, „tady jsem!“

Eliška se na místo, odkud volání vycházelo, dobře zadívala. Nejdříve neviděla nic než vysoká stébla, mezi kterými občas vykoukla střapatá hlavička růžových kohoutků – lučních rostlinek. Když se však zadívala pozorněji, spatřila mezi travou lehký pohyb a na okamžik zahlédla také dlouhá hnědá ouška.

„Vidím tě, Kryšpíne,“ zavolala na svého kamaráda zajíčka, „vylez ven! Jsem tady sama.“

Zajíček Kryšpín vesele vyskočil: „To je moc dobře. Už dlouho jsem tě neviděl.“

„Já vím,“ povzdechla si Eliška, „musíme teď chodit každý den lovit a nemám moc času toulat se.“

„A dnes máš volno?“ zeptal se zvědavě zajíček.

„Ani ne,“ přiznala malá liška, „já si dnes maličko přivstala a pospíchala jsem za tebou. Už se mi stýskalo.“

„Po mě?“ rozzářily se Kryšpínovi oči.

„To taky,“ začala Eliška a pokračovala: „ale hlavně po tom klidu a pohodě. S tebou se totiž nemusím přetvařovat. Ty už mě přece jen víc znáš, a kromě toho se mi moc líbí, když si spolu povídáme, zkoumáme a objevujeme.“

Zajíček Kryšpín měl radost. S liškou Eliškou se mu také moc líbilo. Jednak bylo báječné, že měl takovou tajnou kamarádku a taky s ní byla veliká legrace.

Ne, že by si s ostatními zajíčky rád nehrál, ale tohle bylo přece jen jiné. Společné honičky byly mnohem zábavnější, schovávat se Eliška uměla lépe než kdokoli jiný v lese, a když měli chuť, maličko se škádlili. Zajíček chňapal lišce po ocásku, kterým k jeho radosti hýbala ze strany na stranu a ona zase jemně chytala jeho dlouhá ouška svojí zubatou tlamičkou.

„Pojď, něco ti ukážu,“ zamával Kryšpín pacičkou a pobízel Elišku, aby šla za ním. Za chviličku došli k pichlavému keři a zajíček hned ukazoval: „Když jsem dnes ráno snídal, narazil jsem na malinový keř. Podívej, už na něm začínají dozrávat plody. Pojď ochutnat.“

„Je to dobré?“ vyzvídala liška.

„Hmm, docela to ujde. Já mám sice raději sladký jetel, ale tobě by maliny chutnat mohly.“

Eliška se natáhla po jednom růžovém plodu, ale hned stáhla tlamičku zpátky: „Jau, ono mě to píchlo.“

„Jé, tak to je mi líto,“ omlouval se zajíček, „myslel jsem, že ti bude chutnat.“ Smutně svěsil ouška a rozhlížel se, jestli někde v blízkosti nerostou lesní jahody.

„Já ale ještě neochutnala. Píchla mě větvička, na které je malina,“ řekla a přemýšlela, jak to udělat. Přece to hned nevzdá. Jedno malé píchnutí jí nemůže zabránit, aby alespoň neochutnala.

Chvíli tedy obcházela keřík, natáčela hlavičku a snažila se dostat tlamičkou pod lístek pro malinový plod. Občas maličko zakňučela, protože malinové listy byly pěkně drsné, nakonec se jí ale podařilo dostat pod jeden z nich a jazýčkem opatrně zralou malinu utrhnout.

Malina sice skončila v trávě pod ní, ale tam už se Eliška nemusela bát žádného píchnutí, a tak si na růžovoučkém plodu brzy pochutnávala.

„Moc dobré jsou,“ pochvalovala si a zkoušela si vzít další malinu. Brzy už se jí to dařilo, aniž by se jí větvička přichytila na čumáčku či tlamičce.

Kryšpín z toho měl velikou radost a hned hlásil: „Tak až dozrají ostružiny, vezmu tě taky k nim. Ono to sice bude ještě nějakou chvíli trvat, a ostružinové keře jsou mnohem pichlavější, ale ty si určitě poradíš.“

Když Eliška domlsala, vydali se oba kamarádi přes mýtinu až k husté části lesa. Tam ještě nebyli a moc je lákal tmavý stín, který se pod hustými větvemi plížil tajemně jako přicházející tma. Aby ne. Stromy tu byly vysázené jeden vedle druhého, takže proplétat se mezi nimi nebylo jednoduché. Zajíček měl výhodu. Byl docela malý, a tak musel jen občas sklopit svoje uši. Zato Eliška si musela často lehnout na bříško, aby se proplazila mezi nízkými kmínky. Ke konci už to pro ni bylo tak namáhavé, že raději vstala a nechala si cuchtat svoji jemnou srst drsnými větvičkami.

Když zpod hustého porostu vylezla, Kryšpín se začal smát. Její srst už nebyla uhlazená jako obvykle, ale na hlavě i na bocích měla chloupky pocuchané a poházené, takže vypadala, jako by se někde poprala

„No co,“ odfrkla si a začala si srst jazýčkem opatrně srovnávat, „to se může stát každému. Kromě toho, alespoň jsem pěkně vydrbaná a za chviličku už budu taky hezky upravená.“

Pak se podívala na zajíčka a také se rozesmála: „A ty by sis měl srovnat ouška, jedno ti pořád visí na stranu. Vypadá to, jako bys měl na něm závaží.“

Kryšpín si sedl, tlapičkami si uhladil obě ouška a spokojeně se usmál: „To bylo ale dobrodrůžo, co?“

„Rozhodně to bylo docela tajemné,“ přisvědčila Eliška, „ale příště raději půjdu okolo. Přece jen nepotřebuju větvičkovou masáž každý den.“

Kryšpín se zasmál a poskočil si: „Že mě nechytíš!“

Eliška zbystřila a rozeběhla se za ním. Dováděli, smáli se a ani si nevšimli, že se zatoulali na kraj lesa, kde se setkali poprvé.

„Pozor!“ zvolala najednou liška a strhla zajíčka stranou. Oba se odkutáleli k nedalekému potůčku a spadli na mokré kameny.

 ..............................................................

 

Zaujala vás ukázka o lišce Elišce a zajíčku Kryšpínovi? Zajímá vás, jak budou oba kamarádi v mé knížce vypadat? Koukněte níže, kde najdete nejen fotku plyšové lišky, kterou jsem dostala jako kamarádku Dubínka a Modřínka, ale také Elišku, jak si ji představuji já, stejně jako zajíčka Kryšpína. Do svých knížek si totiž maluji ilustrace sama. Pak vypadají přesně tak, jak jsem si je vysnila.

Přeji vám krásný víkend a za měsíc opět na slyšenou!