Velká porada (29. 8. 2020, 29. 8. 2021 k poslechu)

Velká porada

„Maminko, tamhle ta se mi líbí!“ ukazovala Hanička mamince aktovku za výlohou obchodu.

„Myslíš tu růžovou s princeznou?“ zeptala se maminka.

„Ne,“ zavrtěla hlavou Hanička, „myslím tu vedle. Fialovou s kytičkama.“

„Ta je moc hezká,“ usmála se maminka a vzala dcerku za ruku, „tak pojď, podíváme se na ni zblízka a jestli se ti bude líbit, hned ji koupíme.

Hanička si poskočila. Brzy půjde do první třídy a bude mít opravdickou aktovku. Na to už se moc těšila. Společně s maminkou tedy vstoupili do obchodu.

 

Za chvilku se otevřely dveře obchodu a z něj vyšla spokojená Hanička. Na zádech novou aktovku a tvář rozzářenou úsměvem. Také maminka se usmívala a měla radost, že si malá školačka tak hezky a rychle vybrala.

Doma si Hanička aktovku znovu pořádně prohlédla a prošmejdila kdejakou kapsičku. Protože jí maminka k aktovce koupila také pouzdro, hned si vytáhla všechny pastelky i tužky a začala si je do něj skládat. Nakonec dala pouzdro do aktovky a tu k sobě přitiskla. Hezky ji pohladila a zašeptala: „Já jsem tak ráda, že jsem si tě dnes koupila. Budeš mě každý den doprovázet do školy a budeš moje kamarádka. Jsi moc hezká, aktovečko moje milá.“

Jéje, děti, měly jste vidět aktovku. Celá se rozzářila a měla velikou radost z Haniččiných slov. Do začátku školního roku zbýval ještě týden, ale i tak si každý den hrála Hanička na školu, doma se procházela s aktovkou na zádech a svým plyšovým zvířátkům vysvětlovala, jak to ve škole chodí. Také aktovka poslouchala se zatajeným dechem. Do školy se s Haničkou těšila, ale když Hanička vyprávěla, kolik bude ve škole dětí, a že bude mít každý svoji aktovku, začala se trošku bát.

Co když se nebude ostatním aktovkám líbit? Co když si nenajde žádné kamarády a zůstane odstrčená. A hlavně, co kdyby tam Hanička viděla hezčí aktovku a o ni už by neměla zájem? Takhle se Haniččina aktovka trápila, a čím více se blížila škola, tím víc se bála. Brzy přestala zářit jako dřív a začala pomaličku šednout.

Hanička si toho všimla. Vzala si ji na klín, pohladila ji a řekla: „Nic se neboj. Ve škole to bude prima. Víš, já se taky trošku bojím. Nebudu tam nikoho znát a nevím, jestli si tam najdu nějakého kamaráda nebo kamarádku. Ale maminka říká, že budu mít hodnou paní učitelku a dozvím se spoustu zajímavých věcí.“ Pak aktovku pohladila: „A taky tam budu mít tebe, takže mi určitě nebude smutno.“

Aktovka se těmi slovy trošku rozveselila. Nebyla sama, kdo měl strach. Také Hanička se bála. A tak se aktovka rozhodla, že se bát přestane a raději svoje barvičky zase trošku prozáří, aby Hanička věděla, že se na ni může spolehnout.

 

První školní den se Hanička pěkně oblékla, dala si aktovku na záda a spolu s maminkou a tatínkem se vydala do školy.

Ve třídě si Hanička sedla vedle jiné dívenky. Ta byla trošku posmutnělá. Hanička chvilku přemýšlela, jestli se má holčičce představit. Nakonec se k ní otočila a řekla:

„Ahoj. Já jsem Hanka. Nikoho tu neznám. Jak se jmenuješ?“

Dívenka se na ni otočila, nesměle se usmála a odpověděla: „Já jsem Klárka.“ Pak se na chviličku zamyslela a pokračovala: „Taky tu nikoho neznám a maličko se bojím. Ty ne?“

Z Haničky spadly všechny obavy. Myslela si, že je sama, kdo má strach a teď zjistila, že je možná více dětí, které se maličko bojí, protože jsou vlastně poprvé ve škole, a i když trošku ví, co je čeká, přece jen je to pro ně nové.“

„Já jsem se moc bála,“ přiznala Hanička, „hlavně toho, že tu nenajdu nikoho, s kým bych si mohla povídat a hrát. Ale když už tě znám, tak se spíš těším. Určitě se dozvíme spoustu zajímavých věcí.“

Teď se i Klárka rozveselila: „Ty bys se mnou kamarádila?“

„Jasně,“ přikývla Hanička, „proč by ne?“

To už ale do třídy vstupovala paní učitelka, hezky pozdravila a mile se usmála. Potom všechny děti slavnostně přivítala a každý si mohl zazvonit malým zvonečkem. To se Haničce moc líbilo.

Když aktovka viděla, že je Hanička spokojená, také ona si oddechla a začala se rozhlížet po třídě. Dětí tam bylo opravdu hodně a přesně, jak Hanička říkala, každý měl svoji aktovku. Na jedné pochodoval zelený dinosaurus, na další závodila dvě auta, jinde uviděla motorku, princezny, koníka, pejska nebo motýly. Všechny aktovky byly zářivé a nové. Až na jednu.

Byla to Klárčina aktovka. Celá posmutnělá se krčila u lavice a doufala, že si jí nikdo nevšimne. Na sobě měla rozkvetlý strom. Když byla ještě nová, pěkně zářila. Dnes už ale její barvičky maličko vybledly, ale i přes to byla pěkně čistá. Ona totiž Klárka měla čtyři starší sourozence a doma neměli dost peněz na to, aby měla novou aktovku. A tak si musela vzít aktovku po její sestře. Klárce to bylo trošku líto, ale věděla, že to jinak nejde.

Když si děti dávaly do aktovek svoje první sešity, které měly nachystané na lavici, Hanička si toho všimla, ale neřekla nic, nechtěla, aby byla Klárka smutná a řekla si, že se jí na aktovku zítra zeptá.

 

Další den ráno se Hanička nemohla dočkat, až bude ve škole.

„Jen aby ti to dlouho vydrželo,“ smál se tatínek, když viděl, jak Hanička přešlapuje u dveří a popohání maminku, aby už šly.

„Máme ještě čas,“ ujišťovala ji maminka, ale když viděla, že je dcerka celá nedočkavá, rozloučily se s tatínkem a šly.

 

Ve třídě se dnes děti seznamovaly. Paní učitelce a všem ostatním říkaly, jak se jmenují, co je baví, a na co se ve škole těší. O přestávce si pak začaly navzájem ukazovat své aktovky.

„Jé, ty máš ale hezkého koníka,“ chválila Eliška Lenčinu aktovku.

„A tobě se zase pěkně třpytí křídla od motýla,“ řekla Lenka.

„Jú, a Maruščin jednorožec je taky prima,“ ukazovala na další aktovku Monika.

„Hele, kluci, já mám motorku,“ chlubil se Lukáš.

„Podívej, já zase auta,“ předváděl svoji aktovku Péťa.

„No, ale to jste ještě neviděli mého dinosaura. Kdyby opravdu žil, tak by byl větší než škola,“ poučoval Otík.

Do všeho toho veselého švitoření se ozvalo: „Che, dívejte se tamhle. Klára má divnou aktovku. Nějaká stará, ne?“ Byl to Adam. Už ve školce se prý dětem posmíval a kamarádů měl jen málo.

Děti ztichly a Klárka se rozplakala.

„Nebreč,“ těšila ji Hanička, „co na tom, že nemáš novou aktovku. To přece nevadí. Hlavně, že v ní můžeš nosit sešity. A náhodou, mně se ten tvůj strom moc líbí.“

Klárka si otřela uslzené oči. Také ostatní děti se ji snažily utišit, a když přišla paní učitelka do třídy, na Adama se zlobila. To se přece nedělá, posmívat se druhým.

Dětem pak vysvětlila, že ne každá rodina má dost peněz na to, aby měli všechno nové. Důležité je, že se o své věci pěkně starají a doma se mají rádi. A Klárčina aktovka i přes to, že není nová, je hezky čistá a skvěle se do ní vejdou všechny sešity. To Klárku i její aktovku moc potěšilo.

Jenže Adam si nedal říct. Nebylo dne, aby se někomu neposmíval. Domlouvala mu paní učitelka, děti mu říkaly, že jim jeho posmívání není příjemné, ale nic nepomohlo.

 

Tak se stalo, že jednoho odpoledne, když všechny aktovky čekaly ve školní družině, než se vrátí jejich děti z obědu, vyhlásila Haniččina aktovka velkou poradu. Všechny na ní přemýšlely, jak by svým dětem pomohly a vyzvídaly na Adamově aktovce, jaký Adam vlastně je.

„Víte, on to není zlý kluk,“ odpovídala nesměle Adamova aktovka, která se za jeho chování styděla, „a doma je dokonce hodně smutný, že nemá kamarády.“

„A ty se divíš?“ řekly ostatní aktovky, „vždyť tím svým posmíváním o všechny kamarády přišel.“

„Já vím,“ posmutněla Adamova aktovka, „taky bych radši, kdyby dostal rozum, ale nevím, jak to udělat.“

„Hele, a není něco, čeho by se bál?“ zeptala se aktovka s dinosaurem.

„Když je sám doma, bojí se různých zvuků,“ odpověděla Adamova aktovka a nechápala, proč se aktovka s dinosaurem ptá.

„Ty myslíš, že…“ zašeptala Haniččina aktovka.

„Přesně tak,“ přikývla aktovka s dinosaurem.

Haniččina aktovka se uchichtla a za okamžik bylo mezi aktovkami slyšet nadšené špitání.

 

Další den se v 1. třídě začaly dít podivné věci. Když se začal Adam posmívat Karlíkovi, že si neumí ostrouhat tužku, protože se mu pořád láme tuha, ozvalo se zvláštní zaklapání. To byla aktovka s koníkem, která zaklapala svou zapínací přezkou o nohu lavice. Podruhé, když se začal Adam posmívat Radce, že jí spadlo pouzdro z lavice, se ozval další zvláštní zvuk. To se zapnul a zase rozepnul zip na aktovce s motorkou. Napotřetí pak spadla Adamova aktovka z háčku, na kterém visela, přímo na zem.

Takhle se to dělo den co den.

Kdykoli se ozval nějaký zvuk, Adam se lekl a ostatní děti také. Třída ztichla. Brzy se však o přestávkách mezi dětmi ozývalo tiché pošuškávání. Všichni si totiž všimli, že se všechno děje vždy, když se Adam začne posmívat. Všiml si toho i Adam.

Za nějaký čas už jenom stačilo, když se Adam nadechl a ve třídě se ozval orchestr různých zvuků, které vydávaly všechny aktovky. A protože se Adam těchto zvuků bál, brzy se dětem přestal posmívat. Dokonce si za čas začal všímat okamžiků, kdy se někomu něco špatného přihodilo a nabídl mu svoji pomoc.

Za další měsíc byl Adam jako vyměněný. Děti spokojeně poplácávaly svoje chytré aktovky, paní učitelka chválila Adama, jak se polepšil a představte si, děti, že měl Adam ve třídě brzy plno kamarádů.

 

Jedno odpoledne se ve školní družině opět konala velká porada aktovek. Pochvalovaly si, jak s Adamovým posmíváním pěkně zatočily a byly rády, že jsou všechny jejich děti ve škole spokojené.