Voňavá pohádka (13. 9. 2020, 12. 9. 2021 k poslechu)

Voňavá pohádka

Měsíc na obloze už se pomalu ubíral do peřin, když v tom ucítil nádhernou vůni.

„Co to tak voní?“ pomyslel si a pátravým pohledem prohledával Zemi pod sebou.

V tom se probudilo také sluníčko. Protřelo si oči, protáhlo se a svým zářivým nosánkem vdechlo jemnou vůni, která ho pohladila po duši. Pak si všimlo měsíce.

„Jak to, že ještě nespíš?“ divilo se.

„Zrovna jsem se chtěl uložit do hvězdných peřin, když ke mně přivanula zvláštní vůně. Je tak příjemná, že mi nedá spát,“ vysvětloval měsíc, „nevíš, co na Zemi tak překrásně voní?“

„Nevím,“ pokrčilo slunce svými paprsky, „snad nějaká květina,“ odtušilo a společně s měsícem dál pátralo, odkud ta mámivá vůně vychází.

„Mám ji!“ zavolal měsíc a pokračoval: „Podívej na tu malou chaloupku. Babička Růženka peče švestkový koláč. Ach, ten voní!“

„I kdepak!“ řeklo sluníčko, „koláč voní moc hezky, ale naše vůně to není.“

„Možná to bude tamhle,“ ukázalo na maličký les, „hříbky se zrovna probouzí ze spánku a klubou se jeden po druhém z podhoubí.“ Pak se zamyslelo: „Hříbková vůně je také krásná, ale není tak mámivá.“

Slunce s měsícem hledali a hledali. Našli voňavá jablíčka i švestky v sadu, včelí úly plné chutného medu, bylinky na zahrádce, svěží závan průzračné vody v potůčku, vůni čerstvě posekané trávy, ale jejich mámivá vůně pořád nikde.

Až najednou…

„Podívej, tamhle se něco pohnulo,“ upozornil měsíc na maličké místo sluncem prozářené louky.

„Opravdu, něco se tam klube,“ přisvědčilo sluníčko a snažilo se podívat blíž. Zajímalo ho, kdo přibude na svět.

Malé zelenavé výhonky vystrkovaly své drobné lístky a opatrně pátraly po okolí.

„Ještě kousek, maličká,“ povzbuzovalo sluníčko, „ještě kousek a už jsi mezi námi!“

„To je ta vůně!“ radoval se měsíc. „Ta krásná mámivá vůně, která mi nedá spát. Kdo jsi?“ zeptal se něžně.

„Mateřídouška,“ špitla nově narozená květinka.

„Vítám tě na svět, maličká,“ pohladilo ji jemně sluníčko a řeklo: „Nádherně voníš, víš to?“

„Nevím, jestli voním. A vlastně ani nevím, co to je vonět,“ potichoučku odpověděla mateřídouška.

„Ach ano, voníš. A jak nádherně voníš!“ radoval se měsíc.

„Co to znamená?“ zeptala se květinka.

„To znamená, že je nám s tebou moc dobře. Cítíme se jako by se zastavil čas a když zavřeme oči, vidíme všechno krásné,“ vysvětlilo sluníčko.

„A to je dobře?“ nechápala mateřídouška.

„Moc dobře,“ přikývlo sluníčko, „jsi květinka, která bude nejen zvířátkům, ale také lidem přinášet radost a zdraví. A včelky, motýli i broučci budou milovat tvoji vůni i tvůj lahodný nektar.“

„Tak to jsem ráda,“ nesměle se usmála květinka a rozpínala své nové výhonky čím dál víc.

„Teď už můžeš jít spát,“ řeklo slunce měsíci. „Znáš tajemství mámivé vůně. Když ji necháš, určitě tě ukolébá k spánku.“

„A co ty?“ zeptal se měsíc.

„Já nyní musím putovat dál na své nebeské pouti. Zítra se však vrátím a potěším se nádhernou vůní naší mateřídoušky. Tak sbohem a zítra na shledanou!“ zavolalo ještě slunce a vydalo se do dalších končin širých nebes.

Tak to šlo den co den. Slunce s měsícem se na okamžik setkali, a s radostí pozorovali, jak malá mateřídouška roste. Jednoho dne ozdobily její zelenkavé výhonky růžové kvítky. Voněla snad ještě více než dříve a zvířátka z širokého okolí přiběhla potěšit se pohledem na ni a na chviličku se zastavit a zasnít v její voňavé náruči.

Mateřídouška byla šťastná. Měla spoustu kamarádek květinek a spolu s luční šalvějí dokázaly vyléčit ledajakou bolístku. Také si vždy věděla se vším rady.

Třeba tehdy, když se na louku přiřítil zajíček. Byl celý vyděšený a strachy se jen třásl.

„Co se děje?“ ptaly se květiny i zvířátka.

„Lovecký pes! Žene se za mnou a já mu ne a ne utéct,“ volal žalostně.

„Schovej se do mých dlouhých vlásků,“ volala na něj tráva. Zajíček poslechl.

„Ještě sklop uši,“ radili motýli, kteří létali opodál. Teď už nebyl zajíček vidět. To bylo dobře. Jenomže takový lovecký pes, ten má panečku čich. Čmuchal si to přes louku rovnou do vysoké trávy. V zajíčkovi byla malá dušička. Všichni na louce viděli to veliké nebezpečí, ale nikdo nedokázal chlupatému kamarádovi pomoci. Když už byl pes téměř u zajíčka, zastavil se a zavětřil. To mu do nosu vnikla silná vůně mateřídoušky. Byla tak mámivá, že psa vedla k sobě blíž a brzy ho ukonejšila k spánku.

„Výborně,“ šuměly listy okolních stromů.

„To se ti povedlo, maličká,“ smálo se z oblohy sluníčko.

„Děkuji,“ přihopsal k růžové krásce zajíček, „bez tebe bych tady už nebyl.“

„Nemáš zač,“ sklopila mateřídouška oči a začervenala se, „jsem ráda, že ti moje vůně pomohla.“

Jindy zase darovala několik svých snítek mamince Lišce. Pořád si stýskala, že jsou její liščátka každý večer moc divoká a nechtějí spát. Ona je pak utahaná, a ranní shánění snídaně se jí moc nedaří. Mateřídouška liščí pelíšek hezky provoněla a liščata od té doby každý večer klidně usínala.

Nedávno zase potřeboval pomoc jeden divočák. Přejedl se prvních popadaných žaludů a celý nešťastný pak naříkal, že ho bolí bříško. Však ho měl pěkně tvrdé a nafouklé. Stačilo ale pár snítek mateřídoušky a několik lístků šalvěje smíchané s vodou ze studánky a bylo po bolesti.

A tak mateřídouška pomáhala všude, kde mohla. Když se na konci podzimu objevil první mrazík, poprosila květinka veverku, aby nasušila její lístky a dobře je na zimu schovala. Zvířátkům se budou určitě hodit.

Když se pak z nebe začaly snášet první vločky, zahalila se mateřídouška do sněhové peřinky. V ní bude odpočívat, aby se zase na jaře probudila v plné síle a mohla opět pomáhat všem, kteří to budou potřebovat.

Jestli někdy půjdete zahradou nebo luční cestičkou a ucítíte mámivou vůni, zkuste se podívat, jestli někde v okolí neroste mateřídouška. A jestli ano, skloňte se k ní, přivoňte si, zavřete oči a alespoň na malou chviličku se nechte unášet její vůní do kouzelného světa klidu, radosti a pohody.