Zachráněný tučňák (4. 10. 2020, 3. 10. 2021 k poslechu)

Zachráněný tučňák

Daleko na jihu žila na malém ostrově skupinka tučňáků. Každý den se scházeli ke společnému plavání, povídání i odpočinku. Všichni si chválili, jak je jim dobře, a jak si na svém ostrůvku pěkně v poklidu žijí. Tak ubíhal jeden den za druhým.

Jednoho dne začaly samičky ve sněhu hloubit útulná hnízda, do kterých snesly vejce. Brzy nastane čas, kdy se měla z vajíček vyklubat nová mláďata a na to už se tučňáci moc těšili.

Také tučňáčí maminka Iris a tatínek Gusta už se nemohli dočkat. Svoje dvě vajíčka pěkně zahřívali a každý den kontrolovali, zda jsou v pořádku. Tak uběhlo několik týdnů a už už se blížil okamžik, kdy měli přijít malí tučňáčci na svět…

“Ťuk, ťuk,“ ozývalo se z jednoho vajíčka.

„Pojď honem, Gustave,“ volala na tatínka maminka Iris, „už se klubou!“

Tatínek Gustav honem přispěchal. Opravdu, jedno vajíčko už začalo praskat.

Ťuk, prásk! A skořápka byla na dvě půlky. Malá opeřená hlavička se užasle dívala na svět okolo. Vtom se rozskočila i druhá skořápka. Ve sněhovém hnízdě seděla vedle sebe dvě mláďátka. Byla roztomilá a obě vyjeveně koukala.

„Máme dva krásné kluky!“ zajásal tatínek Gustav a dal mamince Iris pořádnou pusu.

„Maminto! Tatíntu!“ volali oba malí tučňáci a vztahovali drobná křidélka ke svým rodičům. Ti je vzali do náruče, objímali je a všichni zářili štěstím.

Tučňáčci rostli jako z vody. Jmenovali se Ámos a Čenda. Jeden bez druhého neudělali ani krok a vše dělali společně. Spolu si hráli, chodili na výpravy po jejich malém ostrůvku, dělili se o každou rybku a večer usínali jeden vedle druhého.

Ámos byl tučňák učený. Zajímala ho každá drobnost, rád četl v encyklopediích a měl odpověď na každou otázku. Čendu svět okolo také zajímal. Ale ne tolik jako Ámose. Raději četl knížky, ve kterých byla spousta dobrodružství a snil o tom, že by se jednou plavil na velké lodi a objevoval nové kraje toho velikého světa, který byl všude kolem.

„Jen buď rád, že jsi doma,“ říkal mu vždy Ámos, „maminka s tatínkem nás mají rádi, jídla tu máme dost a kamarádi nám rozhodně nechybí.“

„Já vím,“ odpovídal Čenda, „jenže mě jako by něco táhlo pryč.“

Čas ubíhal dál. Naši černobílí bráškové rostli a brzy si měli mezi tučňáky na ostrově vyhlídnout nevěstu. Což o to. Tučňáčích slečen tam bylo plno. Ámos už měl svoji nevěstu dávno vyhlédnutou. Jmenovala se Júlie. Byla tuze krásná a k tomu také moc chytrá. Často spolu ti dva listovali moudrými knihami a povídali si o všem zajímavém.

Jenže Čenda měl před očima jenom dobrodružství, cizí kraje a svůj sen o lodi, která by byla jen jeho, a na které by objevoval svět. To ještě netušil, že se mu sen o lodi splní. Ale ne tak, jak si představoval.

Jednoho chladného dne totiž zahlédl na obzoru loď, která připlouvala blíž k ostrovu. Všichni tučňáci se začali honem schovávat. Dobře si vzpomínali, jak jim nejstarší tučňák kdysi vyprávěl, že jednou připlula loď a spoustu tučňáků pochytala. On měl tehdy veliké štěstí, že byl ještě malý a maminka s tatínkem je stihli zahrabat do sněhu.

„Ani se nehněte a buďte potichu!“ nakázal jim tehdy tatínek a začal zahrabávat také maminku. Malí tučňáčci ani nepípli a strachy se celí třásli. Když se začalo šeřit, vykoukli ven. Loď byla pryč a na břehu plakala maminka. Tatínka od té doby už nikdy neviděli.

Bylo to moc smutné. Spousta tučňáků tehdy zmizela a ti, co na ostrově zbyli, začali budovat sněhové jeskyně dál od pobřeží. Nikdy je použít nemuseli, až dnes. Loď byla čím dál blíž a oni už byli téměř všichni schovaní. Jen Čenda stál na pobřeží a mával křídly.

„Tady jsem!“ volal nadšeně. „Vezměte mě s sebou na loď, budu dobrý námořník!“ ozývalo se do dálky.

„Čendo, neblázni, musíš se schovat!“ tahal ho Ámos za fráček.

„Kdepak,“ odbyl ho Čenda, „to je moje šance poznat svět a cestovat lodí. Nezlob se Ámosi, já musím odplout, jinak bych toho litoval.“

Ámos věděl, že svého brášku nepřesvědčí. Se slzami v očích ho objal a zašeptal: „Přeji ti hodně štěstí, Čendo. A až tě svět omrzí, vrať se k nám.“

Poslední slova už Čenda neslyšel. Vrhl se do studené vody a plaval vstříc svému dobrodružství. Plaval, jak nejrychleji mohl, a těšil se, jak ho námořníci na lodi přivítají. Určitě se budou divit, že se chce tak malý tučňák přihlásit do služby. Však on jim ukáže, co dovede. To budou panečku koukat!

Jenomže to bylo naopak. Za chviličku koukal Čenda. Jak námořníci zahlédli tučňáka ve vodě, ihned spustili síť a vytáhli ho na palubu. Tam ho však v síti nechali viset, strkali do něj jakýmisi klacíky a něco říkali. Čenda jim vůbec nerozuměl. A nejhorší na tom bylo, že ani oni nerozuměli Čendovi.

Snažil se jim říct, jak se chce spolu s nimi plavit na lodi, a jaký bezvadný námořník z něj bude. Lidé jeho slova neslyšeli. Pro ně to bylo jen zvláštní skřehotání, kterému se smáli.

Čenda byl celý nešťastný. Takhle si svůj pobyt na lodi vůbec nepředstavoval. A co bylo horší. Loď se blížila k pobřeží, a když už nemohla plout ona, vyskákali námořníci do menších člunů.

„Chlapi, co nejrychleji na pobřeží!“ rozkazoval chlapík s vyšívaným kabátem a dalekohledem v ruce. „Jestli jsme našli jednoho ve vodě, bude jich na ostrově určitě aspoň tucet. A sami víte, jakou cenu za ně máme slíbenou,“ rozkřikoval se dál.

Námořníci něco zamručeli a začali pádlovat.

Čenda začal volat, jak nejhlasitěji mohl: „Schovejte se! Honem se všichni schovejte. Nevím, co chtějí udělat, ale jsou zlí. Vím to. Zachraňte se!“

Tučňáci na ostrově jeho volání zaslechli, do posledního se schovali, zahrabali a ani nedutali. Není divu, že ač běhali námořníci po pobřeží s jedné strany na druhou, žádného tučňáka nenašli.“

Když se čluny vracely na loď, Čenda si oddechl, a ještě jednou zavolal: „Nebojte se o mně. Nějak si poradím a hned jak budu moct, vrátím se! Mám vás rád!“

„Pche, co zas křičíš, prcku,“ žduchl do něj kapitán, „tohle ti nepomůže. Sice jsi jen jeden, ale našemu hraběti to snad bude stačit. Tak mlč, jinak tě přetáhnu!“

Čenda nerozuměl, ale pochopil, že ho nic hezkého nečeká. Tiše se rozplakal.

Další den přesunuli námořníci tučňáka do klece a dali mu ryby: „Jez, ať nám tu dlouhou cestu vydržíš.“

Čenda neměl na jídlo ani pomyšlení. Co by za to dal, kdyby byl doma a mohl si rybky ulovit sám. Potom by se vykolébal na břeh a šel by za Ámosem. Jistě by se dozvěděl další zajímavou věc a spolu by dováděli v chladivém sněhu.

„Ach, Ámosi, měl jsi pravdu,“ povzdechl si, „měl jsem se schovat za ostatními. Ale já tolik chtěl do světa. A teď? Teď bych byl tak moc rád doma.“ Zesmutněl a nejedl. Tak to šlo několik dní. Čenda už byl tak slabý, že se sotva držel na malých nožkách. Každý večer, když šli námořníci spát, tichounce plakal. Nechtěl, aby ho někdo slyšel. Za každé jeho slovo na něj byl kapitán zlý.

Jednoho večera, když opět naříkal nad svým osudem, ozvalo se za jeho zády: „Proč pláčeš?“

Čenda se lekl. Otočil se. Za ním stál vysoký pták a laskavě se na něj díval. To mu dodalo odvahy.

„Chytili mě a já se nemůžu dostat ven. Chtěl bych být doma u svých rodičů a u Ámose,“ řekl a znovu se rozplakal.

„Neboj, něco vymyslíme. Rád ti pomůžu,“ řekl pták a pokračoval: „Jmenuji se Pírko. Jsem kormorán a už nějakou dobu tě pozoruji. Řekni mi něco o sobě.“

Čenda kormoránovi vyprávěl vše o svém ostrově, o své rodině i kamarádech. Také o tom, jak moc chtěl do světa, a jak se stalo, že skončil na této lodi. Kormorán pokyvoval hlavou, a když Čenda domluvil řekl: „Vím, jak se dostaneš zpátky domů, ale bude to těžké. Musím přivolat další své přátele na pomoc. Ty teď budeš mít jediný úkol. Musíš pořádně zesílit. Od této chvíle je potřeba, abys každý den jedl a nabíral síly. Bez toho by se ti cesta domů nepodařila. A taky zjisti, kam dávají námořníci lana. Jedno budeme určitě potřebovat.“

Čenda ožil. Naděje na záchranu ho rozveselila a on každý den svědomitě jedl ryby, které mu námořníci nosili a každou noc vyhlížel slíbenou pomoc.

Jedné noci se konečně dočkal. Pírko přiletěl s celým houfem kormoránů. Tiše se snesli na palubu, aby si rozdělili úkoly. Tři nejsilnější ptáci se začali dobývat do zámku, který uzavíral tučňáka v kleci. Ostatní se snažili dostat na moře nejmenší z člunů. Mezitím se snažil Pírko vytáhnout jedno z lan a s pomocí dalších ho uvázal na příď člunu.

Zámek klapl. Povedlo se. Tučňák opatrně doťapkal k okraji lodi. Hups a už byl ve vodě. Doplaval k člunu a vyšplhal se na něj. Kormorán dobře věděl, že celou cestu až domů by Čenda plavat nedovedl, a tak vymyslel, jak ho domů dopravit jinak. Do lana, které bylo přivázáno ke člunu, zapřáhl velrybu a hurá. Velrybí expres mohl vyplout.

Když se slunce probudilo a kouklo na Zemi, muselo se smát. Na moři plul člun, na kterém hrdě stál malý tučňák. Do člunu byla zapřažena velryba a nad ním svištěla křídla mnoha kormoránů. Cesta trvala několik dní. Velryba již byla unavená, a tak ji vystřídalo spřežení tuleňů. Čenda se také snažil pomoct. Jakmile nabral sílu, skočil do vody, chytl člun vzadu a plaval o sto šest. Když si potřeboval odpočinout on nebo kormoráni, uvelebili si ve člunu a povídali si. Cesta jim společně příjemně ubíhala a Čenda už se nemohl dočkat, až obejme maminku, tatínka i Ámose.

Jednoho dne se dočkal. Když zahlédl svůj rodný ostrov, rozzářil se radostí a začal hlasitě zpívat. Tučňáci na ostrově se na chvíli zastavili, a když poznali, že na člunu stojí Čenda, nebralo jejich nadšení konce. Všichni mávali, hlasitě na něj volali a Ámos dokonce skočil do vody, aby byl u svého brášky co nejdříve. To bylo přivítání. Slavné, radostné i trošku slzavé.

„Nakonec se ti přání splnilo a máš svoji loď,“ usmál se na Čendu Ámos a poplácal ho po zádech.

Čenda se začervenal a sklopil hlavu: „Mám, ale všechno bylo jinak, než jsem si představoval. Kdyby nebylo Pírka, už bych vás nikdy neviděl.“ Vděčně se otočil ke kormoránovi. Ten na něj mrkl: „Hlavně, že už jsi doma a všechno dobře dopadlo. Ale teď už si vystup. Jsme na břehu a tvoje rodina už se tě nemůže dočkat.“

Byla to pravda. Maminka s tatínkem běželi Čendu přivítat. Když se všichni dost naobjímali, rozloučil se Čenda se svými zachránci a moc jim děkoval. Bez nich by byl stále na lodi mezi námořníky, a kdo ví, jaký osud by ho čekal.

Nyní bude zase spokojeně žít mezi svými. Časem si najde nevěstu, bude mít děti a určitě s nimi prožije spoustu dobrodružství na jejich milovaném ostrově.