Kapitola 18. - Noc splněných přání (29. 10. 2023)

 Kouzelná země skřítka Vítka

Kapitola 18. – Noc splněných přání

Pomalu se stmívalo. Kouzelná krajina začínala utichat, stejně jako vítr v korunách stromů. Obloha oblékla tmavě modré šaty a těšila se, až ji ozdobí Měsíc a spousta hvězdných tanečnic.

Tmavý plášť noci začal zahalovat celou kouzelnou zemi. Tedy až na vysoký strom, kolem kterého poletoval rej světlušek. Zvědaví svítící broučkové se totiž letěli podívat, kdo ruší večerní klid.

Byl to skřítek Vítek a jeho kamarádi. Srneček Janeček se totiž chtěl dostat také do houpací sítě, která pro něj byla připravena, jenomže se na strom vyšplhat nedokázal.

Koník Toník mu sice radil, aby pořádně vyskočil a medvídek Davídek zase Janečkovi ukazoval, jak správně zaseknout drápky, aby se mu dobře šplhalo. Ale k čemu byly takové rady srnečkovi, který měl kopýtka bez drápků a jeho nožky se sice dokázaly pěkně odrazit, ale skákat jako luční koník neuměl.

Janeček sice všem říkal, že pozorovat hvězdy může stejně tak dobře ze země jako z houpací sítě vysoko na stromě, ale to by si nemohli společně popovídat, a tak kamarádi vymýšleli, jak to udělat.

Kachňata měla nápad, aby kouzelná země přičarovala srnečkovi křídla. Bylo by přece báječné, kdyby se mohl proletět spolu s nimi, ale o tom nechtěl Janeček ani slyšet. Boženka zase navrhovala, aby tedy zůstali všichni hezky na zemi. Obloha přece o tolik dál nebude.

Vítek ale chtěl, aby si všichni dnešní noční oblohu užili víc z blízka a moc dobře věděl, že z koruny stromu budou mít mnohem lepší výhled nejen na hvězdné nebe, ale také na krajinu pod sebou. Zářivý Měsíc totiž dokáže z kouzelné země udělat svět ještě kouzelnější.

A tak se brzy u vysokého stromu objevil jednoduchý dřevěný výtah, a protože medvídek Davídek z houpací sítě pořád padal a Janečkovi propadávala kopýtka, na přání Vítka vznikl úplně nejvýš v koruně stromu domeček ze spletených větví. Pro každého v něm byla pohodlná postýlka a díky tomu, že měl odklápěcí střechu, mohli se všichni pěkně pohromadě kochat hvězdnou oblohou.

Však bylo taky na čase. Měsíc už zářil na obloze a zval hvězdné tanečnice blíž. Hvězdy i hvězdičky oblečené do barevných šatů se pohybovaly po tmavém nebi jemným tanečním krokem. Občas tančila každá zvlášť, jindy tvořily skupinky hvězd barevné ornamenty a celé nebe vypadalo, jako by bylo oblečeno do šatů z těch nejkrásnějších látek světa.

Potom se hvězdy na chvíli zastavily a všichni kamarádi zatajili dech. Obloha se proměnila v louku plnou rozmanitých květin. A nejen ji. Bylo to, jako by nebe zrcadlilo krajinu pod sebou.

Za chviličku se několik hvězdných květin rozplynulo a na jejich místě hvězdy vytvořily obraz všech kamarádů. Na nebi se teď loukou proháněl hvězdný srneček, o kousek dál přičichával ke květině medvídek, nad loukou poletovala kačena s kachňátky, luční koník skákal z květiny na květinu a dolů na zem se díval hvězdný skřítek. Vypadalo to, jako by natahoval ruku směrem k vysokému stromu.

„Podívej, Vítku, to jsme přece my!“ volala nadšeně kachňátka a snažila se vzlétnout až ke hvězdám. Ty však byly daleko. Také Vítek užasle stál a natahoval svoji ruku nahoru k nebi. Měl pocit, že by se měl dotknout svého hvězdného obrazu.

Tu se mu v kapse zavrtěl Radostínek. Když ho skřítek vytáhl, jeho chlupatý kamarád zlatavě zázářil a Vítek zaslechl slabý hlásek: „Pevně se drž!“

V tom okamžiku se stalo něco, co nečekal. Na Radostínkově hlavičce se objevila vrtulka, která se rychle roztočila. Radostínek vzlétl a skřítek s ním. Nejdříve se polekal. Radostínek stoupal k nebi čím dál rychleji a Vítek se bál, že se neudrží. Stiskl tedy ruku kolem svého malého chupáče pevněji a najednou cítil, jako by byl k Radostínkovi přilepený.

Uklidnil se. Teď už se nebál a svoji vzdušnou jízdu si začal užívat. Hvězdy i Měsíc byly blíž a blíž a hvězdný skřítek se k němu stále natahoval. Vítek se nemohl dočkat, až se dotkne špičky jeho prstu – tedy spíš hvězdy, která byla na konci ukazováčku jeho hvězdného obrazu.

V domečku na vysokém stromě zatím všichni kamarádi s úžasem pozorovali skřítkův let. Radostínek vypadal jako jiskřivá kulička ve Vítkově ruce a při svém putování k nebi za sebou oba nechávali zlatavou čáru – stejně jako kometa, která se jednou za čas ukáže na noční obloze.

Bylo to kouzelné a zároveň trošku děsivé. Co když oba spadnou? Co se stane, jakmile Vítek vyletí až vysoko ke hvězdám? Není to nebezpečné?

„Jen se neboj, Boženko,“ usmál se na vylekanou kačenu Janeček, „Radostínek je Vítkův kamarád a nikdy by neudělal nic, co by mu ublížilo.“

„Já vím,“ zajíkla se Boženka, „ale přece jenom – ta výška.“

„To musí být paráda!“ jásala kachňata a dodala: „Až Vítek přiletí, musíme se ho zeptat, jaké to bylo. Třeba by nás Radostínek taky vzal někam hodně vysoko.“

„Na to zapomeňte,“ zahrozila Boženka a zamračila se na kachňata: „To by mi tak ještě chybělo. Nahánět vás někdy nad mraky.“

Luční koník se zasmál: „To bys sis ty svoje neposedy měla pořádně hlídat. Jen se podívej, jak jim oči vesele září.“ Pak se ale zasnil: „Ale stejně to může být krásné, vidět všechno z takové výšky.“

„To já bych létat ani nechtěl,“ zabručel medvídek a pohladil si bříško, „copak na nebi mají takové dobroty jako tady na zemi?“ Potom se olízl a slupl pár lesních plodů, které si přinesl s sebou.

Ostatní se zasmáli a kachňata dodala: „Ty myslíš, Davídku, jenom na jídlo. Copak ty nechceš zažít nějaké další dobrodružství?“

Davídek zavrtěl hlavou: „S vámi je to občas dobrodružné až až. Já mám raději klid a plné bříško.“

Kachňátka chtěla ještě něco říct, ale v tom se ozval koník Toník: „Podívejte! Vítek už je téměř u hvězdného skřítka!“

Všichni se jako na povel zadívali na oblohu. Uviděli hvězdného skřítka a tenkou zlatavou čárku, která se blížila k jeho natažené ruce. Jakmile se oba skřítkové dotkli, hvězdy na nebi se dali do dalšího tance. Tentokrát byl mnohem rychlejší a jásavější.

Ze země to vypadalo, jako by celé nebe pokryl barevný ohňostroj. Jednotlivé obrazce se navzájem proplétaly, propojovaly nebo ve skupinkách mizely a jako rozvíjející květ se objevily zpátky na tmavém nebi.

Zvířátka dole ani nedýchala. Nikdo neví, jak dlouho mohla tahle hvězdná podívaná trvat. V jednom okamžiku se hvězdy zastavily, vytvořily jeden ornament, v jehož středu zářil Měsíc, a pak, aniž to někdo čekal, vše zmizelo.

Na tmavé obloze zůstala jen zlatavá čára, která se blížila k zemi.

Sotva donesl Radostínek skřítka zpět do domečku na stromě, seběhli se kolem něj jeho kamarádi a zvědavá kachňata spustila: „Jaké to bylo Vítku? Nebál ses? Co se tam nahoře stalo? Nebolí tě z celé té záře oči? Jak vypadaly hvězdy zblízka?“

To už jim do všech těch otázek vpadla kačenka Boženka: „No tak, nechte Vítka trošku vydechnout! Copak nevidíte, že je unavený?“

Skřítek unavený byl. To byla pravda. Kromě únavy byl však také plný radosti, nadšení a nových zážitků.

Hned tedy zvířátkům povyprávěl, jak krásný a zároveň zvláštní je pohled z nebe na kouzelnou zemi. Že tak blízko hvězdám už neviděl ani jednoho z nich, zato z té výšky byly vidět tmavé lesy, jiskřivá voda potůčků, světlá krajina pokrytá sněhem i Radostínkovy cestičky v nové krajině, které ji protkávaly jako stříbrné nitky.

Hvězdy že vypadaly jako skleněné víly. Obličej měly průsvitný a přes jejich jemné šaty zářily drahokamy, které byly ukryté uvnitř nich. A představte si, že dokázaly měnit barvu.

A Měsíc? Ten prý vůbec nesvítí. Je prý jako zrcadlo, které odráží sluneční světlo.

„A co ten hvězdný skřítek?“ zajímal se koník Toník.

„Víš, všimli jsme si, že když ses dostal až k němu, všechny hvězdy byly najednou jako pramínky vody, které tryskají ze země,“ vysvětloval srneček Janeček.

Vítek se na chvíli odmlčel a zavřel oči. Pak pokračoval: „Víte, ono je těžké říct přesně, co jsem cítil. Když jsem byl blízko něj, měl jsem pocit, jako bych byl se svým hvězdným obrazem nějak spojený. V srdci jsem cítil radost z toho, že jsem u něj a v hlavě mi zněl jemný hlas, který mi říkal, že dnešní noc je kouzelná.“

„Ony ty hvězdy byly opravdu kouzelné,“ přisvědčil medvídek Davídek.

„Ale to není tak úplně pravda,“ zavrtěl Vítek hlavou a na všechny se usmál: „hvězdná podívaná byla opravdu nádherná, ale kouzelné bylo vše díky tomu, že jsme všichni pohromadě jako prima kamarádi a je nám spolu dobře. Hvězdy jen odrážely to, co viděly tady na zemi. Klid, pohodu a spoustu přátelství.“

„A taky radost,“ zaštěbetala kachňátka a pokyvovala hlavičkami: „Ten ohňostroj na konci byl totiž úplně radostný.“

Vítek je pohladil po jemném peří: „Je to tak. A já jen doufám, že si tyhle chvíle ničím nepokazíme a budeme se snažit, aby nám spolu bylo pořád dobře.“

„Podívejte,“ zvolala najednou Boženka, „na nebi se objevilo několik hvězd!“

„A tamhle ta padá k zemi!“ ukazoval medvídek.

„Tak si budeme něco přát,“ zajásala kachňata.

Možná se vám to bude zdát divné, ale všichni dnes měli jedno veliké a společné přání. Víte jaké? No přece, aby byli jeden druhému vždy dobrými kamarády. A já vám prozradím, že se jim tohle přání splní.