Zraněná sýkorka (12. 1. 2020, 17. 1. 2021 k poslechu)

Zraněná sýkorka

Krajinou vál studený vítr, obloha byla celá šedivá a v povětří poletovalo pár sněhových vloček. Kdo nemusel ven, hřál se doma pěkně v teple a při pohledu z okna si říkal: „Tam by ani psa nevyhnal."

Však ani pes Rek neběhal po dvoře. Choulil se ve své boudě a byl rád, že má svůj teplý pelíšek. Zato Maruška už nemohla doma vydržet.

„Pojď ven,“ zaprosila svého brášku Jirku, „zahrajeme si na schovku.“

„To víš, a ty vlezeš zase Rekovi do boudy jako posledně, budeš pěkně v teple a já tě budu hledat v té zimě po celém dvoře. Raději si budu hrát s autíčky,“ ušklíbl se Jirka a šel do pokoje.

„Mami, můžu jít ven?“ přiběhla Maruška za maminkou.

Maminka se podívala z okna. Venku bylo pěkně nevlídno. Pak koukla na Marušku: „Co chceš venku dělat? Podívej, jak tam fučí. Nechceš si se mnou zahrát nějakou hru? Zeptej se Jiříka, třeba se k nám přidá.“

„Když já bych chtěla aspoň na chviličku ven,“ zadívala se s prosbou v očích na maminku. „Třeba na dvůr, proběhnu se a hned mi bude veseleji. A pak si můžeme něco zahrát s Jirkou i tatínkem.“

„Tak dobře, souhlasila maminka, „ale jen na chvilku a pořádně se oblečeš.“

„Díky, mami,“ vyhrkla Maruška a běžela se oblékat.

„Maruško, jsi ještě doma?“ zavolala za chvíli 
maminka směrem do chodby.

„Jó, ještě si obuju druhou botu a jdu!“

Maminka se objevila na chodbě s miskou různých zrníček a podávala ji Marušce: „Nasyp je prosím do krmítka. Včera jsem se dívala, že ptáčci už mají prázdno.“

Maruška popadla misku a utíkala ven. Tolik se těšila. Vůbec jí nevadilo, že venku fouká a je zima. Vždy si vymyslela něco zajímavého na hraní a čas jí hezky utíkal.

Dnes tedy donesla ptáčkům zobání, chvilku pobíhala po dvoře, a když zahlédla, že se na okraji střechy slétlo pár vrabců, hned ji napadlo, že se někam schová a bude pozorovat ptáčky na krmítku.

„Ale kde se mám schovat?“ přemýšlela Maruška. Rozhlížela se po dvoře, jestli neuvidí nějaký příhodný kout. „Když si vlezu k tatínkovi do garáže, uvidím na krmítko z okýnka,“ přemýšlela, „to ale není ono, byla bych zavřená a sklo je stejně samá šmouha. Nebo tamhle za nádrž s vodou?“ zkusila se za ni skrýt, ale hned zase vylezla: „To je moc daleko. Potřebuju něco blíž. A hele!“ zaradovala se, „blízko krmítka je rybízový keř. Když se pořádně přikrčím a nebudu se moc hýbat, mohlo by to vyjít.“

Za chviličku už se Maruška krčila za rybízovým keřem. Byla potichu, téměř ani nedýchala a moc si přála, aby už nějaký ptáček přiletěl. 

Dlouho čekat nemusela. Brzy obsadili krmítko nenasytní vrabci a zobali a zobali.

„Ti jsou ale hladoví,“ pomyslela si Maruška, „a je jich hodně. Jen aby nechali něco jiným ptáčkům.“

Maruška se nemusela bát. Za okamžik se k vrabcům přidaly dvě sýkorky, a když všichni odletěli, zahlédla Maruška strakapouda. Věděla, že někdy létá k jejich krmítku. Maminka už několikrát říkala, že ho viděla, ale jí se to ještě nikdy nepodařilo. Až dnes. Měla tak velikou radost, že si málem zavýskla. Naštěstí se včas zarazila a s nadšením pozorovala, jak mu chutná.

Vtom se strakapoud něčeho polekal a uletěl. Maruška se rozhlížela. Žádný zvuk neslyšela. Co ho jen mohlo vystrašit. Rozhlédla se po dvoře. Rek byl zalezlý ve své boudě a vše vypadalo v pořádku.

„A hele, tamhle je sousedovic kocour,“ všimla si Maruška, „ten určitě strakapouda vystrašil. „Jedeš, ty kocoure jeden!“ rozběhla se na kocoura Maruška a bylo jí líto, že strakapouda nemohla pozorovat déle.

„Třeba ještě přiletí,“ řekla si a znovu se schovala za rybízový keř. Strakapoud sice nepřiletěl, zato se na krmítku objevila sýkorka. 

Ne však ledajaká, byla to modřinka. Měla zářivě modrý klobouček. Modré byly také konce jejích křídel i ocasních per. Žlutá peříčka na bříšku ji připomněly zlatavé obilí, které dozrávalo koncem léta na poli.

„Je snad ještě hezčí, než strakapoud,“ zasnila se Maruška. Najednou však na krmítko skočil sousedovic kocour. I když ho Maruška před chvílí vyhnala, vrátil se, a když uviděl ptáčka na krmítku, hned po něm skočil.

„Necháš ji!“ vyskočila Maruška ze své skrýše. Kocour ji nečekal, lekl se, sýkorku upustil a v okamžiku byl ten tam.

„Neboj se, malá,“ shýbla se nad polekanou sýkorkou Maruška. Opatrně ji vzala do dlaní a pospíchala s ní domů. Už ve dveřích volala: „Maminko, maminko, pojď honem. Mám tu zraněného ptáčka!“

Maminka přispěchala. Maruška jí se slzami v očích řekla, co se stalo.

„Co s ní teď bude?“ zeptala se maminky.

Maminka si sýkorku vzala do dlaní. Vyplašený ptáček zapípal.

„Vypadá, že má možná lehce pochroumané křidélko, ale nemuselo by to být nic vážného,“ pohladila maminka Marušku po vlasech a hned jí vyprávěla o tom, jak byla malá a v létě našla ptáčka. Také nemohl létat, a tak ho dala na chodbu do kočárku pro panenky, přidala mu tam malou mističku s vodou a zrníčka na zobání. Během pár dnů už ptáček poletoval, a tak se s ním rozloučila a pustila ho zpět do přírody.

„Uděláme to taky tak?“ zeptala se Maruška.

„Podobně,“ usmála se na ni maminka a za chvilku přinesla košík vystlaný senem. Sýkorku do ní opatrně položili.

„To bude teď na chvíli tvoje nové bydlení,“ řekla Maruška a pohladila sýkorku po hlavičce. Sýkorka už nevypadala tak vystrašeně a než jí Maruška přinesla vodu a zrníčka, uvelebila se v seně jako v hnízdečku.

Tak uběhlo několik dní. Sýkorka pěkně zobala zrníčka, nebyla jen v košíku, ale brzy si vykračovala po botníku nebo okenním parapetu. Jednoho rána ji dokonce Maruška zahlédla, jak zkouší létat.

„Jsi moc šikovná,“ pochválil

a sýkorku, a i když byla trošku smutná z toho, že ji brzy ptáček opustí, měla radost z toho, že sýkorce pomohla.

Jak Maruška tušila, během dalších dvou dnů už sýkorka poletovala z jednoho koutu do druhého a byl čas se s ní rozloučit.

„Doufám, že k nám zase přiletíš na krmítko,“ promlouvala k sýkorce Maruška a otevřela dveře. Venku dnes bylo tepleji a občas i sluníčko vykouklo mezi mraky. Sýkorka se dlouho nerozmýšlela. Obletěla si ještě jednou místo, kde v posledních dnech měla své útočiště, zakroužila Marušce nad hlavou a vyletěla ven.

Každý den pak Maruška vyběhla ven a alespoň chvilku pozorovala krmítko. Mezi vrabci a sýkorkami koňadrami občas zahlédla kosa. Modřinka však nikde.

Až jednou, na chviličku a nesměle přistála sýkorka modřinka na okraji krmítka, pozorně se rozhlížela kolem, dlouze se zadívala na rybízový keř, a když zjistila, že je vše v pořádku, pustila se do chutných zrníček.

Maruška si byla jistá, že je to modřinka, kterou zachránila.