Ztracený knoflík (19. 1. 2020, 24. 1. 2021 k poslechu)

Ztracený knoflík

Po veliké louce za vesnicí skákala rezavá veverka. Chystala se na návštěvu za svými sourozenci do nedalekého lesa a cesta přes louku jí přišla jako nejkratší.

Kromě toho při cestě za rodinou často něco zajímavého viděla nebo potkala někoho nového. Jednou to byl ježek, který si to šinul k opuštěnému sadu, kde vždy našel nějaké spadlé jablíčko. Jindy to byl vrabec, který hledal něco k snědku nebo třeba ještěrka, krčící se v zelené trávě.

Dnes už byla skoro na konci louky a nikde nikdo. Jen krtince všude kolem.

„Musím si dát pozor, ať si neumažu tlapky,“ pomyslela si veverka. „Že to ty krtky baví, pořád jen rýt a rýt. Není to ani pěkné. Jedna hnědá hrouda za druhou.“

Vtom se na jednom krtinci něco zalesklo. Veverka hned zpozorněla a přihopsala blíž, aby zjistila, co to je. Byla to zvláštní kulatá věc. Na sobě měla zdobení a tam, kde dopadaly jemné paprsky slunce, se lehounce zaleskla.

Veverka už už natahovala tlapku po prapodivném předmětu, když ho do svých mohutných tlap chytl krtek.

„To je můj poklad,“ přitiskl si kulatou věc k sobě a zafuněl, „já jsem to našel, tak je můj.“

„Dobře,“ odvětila veverka, „já ti to neberu, ale řekni mi, co je to? Ještě nikdy jsem nic podobného neviděla.“

„Já také ne,“ odfkl krtek, „ale když to bylo tak hluboko pod zemí a není to ani kámen ani žížala, určitě to bude něco moc vzácného.“

Najednou se ta podivná kulatá věc zavrtěla krtkovi v tlapách. Krtek ji upustil. K údivu obou zvířátek věc promluvila: „Jéje, to jsem ale dlouho spal.“

„Kdo jsi?“ vyhrkla netrpělivě veverka.

„Jsem knoflík. A moc vzácný knoflík. Nosil mě u sebe královský krejčí. Byl jsem ozdobou na jeho vyšívané vestě,“ chlubil se knoflík.

Pak se rozhlédl kolem sebe: „Ale to není možné. Vždyť tady stával krásný dům mého pána. A všude kolem byla nádherná rozkvetlá zahrada.“

„To bylo asi už hodně dávno,“ odvětil krtek, „podívej se na sebe. Podle toho, jak vypadáš, už ležíš pod zemí pěknou řádku dní.“

Knoflík se polekal. Opravdu. Byl celý zašlý, špinavý a jeho zlaté zdobení se ztrácelo ve vrstvičce hlíny. Zesmutněl.

„To je pohroma,“ dal se do naříkání, „co teď se mnou bude? Vždyť jsem k ničemu.“

„Neboj,“ snažila se ho povzbudit veverka, něco vymyslíme. Raději nám povídej, jaké to bylo, když jsi se svým pánem chodil po světě.“

Knoflík ožil a začal vzpomínat: „Byla to nádhera. Všude kolem košaté stromy, upravená zahrada plná různobarevných květin, uprostřed malá kašna se stříbřitě čistou vodou a já mezi tím vším. Můj pán mě hrdě nosil na své vyšívané vestě. Byl jsem jediný knoflík svého druhu. Sám král mě dal vyrobit jako dárek pro mého pána. Měl šikovné ruce a jeho umění bylo vyhlášené po celém království. Všichni si ho vážili.“

„A jak se stalo, že ses mu ztratil?“ zeptal se zvědavý krtek.

Knoflík se zamyslel a povídá: „Jednou odpoledne nesl můj pán králi ukázat vzorník nových látek. Obloha byla zatažená, vítr ledově foukal a vypadalo to, že se blíží bouřka. Můj pán nemohl nechat krále čekat, a tak si vzal pevný plášť, který měl uchránit látky před deštěm. Cestou se však strhl takový liják, který jsme nečekali. Do toho se přidal silný vítr a můj pán měl co dělat, aby vzácné látky předal králi v pořádku. A tehdy se to stalo. Když schovával vzorník látek pod plášť, zachytily se o mě a já upadl na mokrou zem. Chvíli jsem byl nešťastný, ale pak mě napadlo, že se můj pán bude vracet touto cestou domů, a tak jsem se snažil skutálet doprostřed cestičky.

Bylo to marné. Mého pána jsem zahlédl, ale on mě neviděl. Když druhého dne vysvitlo sluníčko, zaradoval jsem se. Díky jeho odleskům by mě mohl někdo najít a každý tady ví, komu patřím.

Dříve než lidé, mě však našla straka a odnesla si mě do svého hnízda. Nebylo to nijak zlé. Z hnízda jsem měl rozhled do celého kraje a mohl jsem obdivovat spoustu jiných věcí. Život mezi lidmi mi však chyběl.

Tak ubíhal čas a já už jen mohl vzpomínat na vše krásné, co jsem zažil. Míjely týdny, měsíce a roky. Nevím, co se mnou bylo celý ten čas. Probudil jsem se až dnes, když jste mě našli.“

Knoflík skončil své vyprávění. Znovu se na sebe podíval a rozplakal se: „Měl jsem raději zůstat navždy pod zemí.“

„Kdepak,“ řekla veverka, „měl jsi dobrodružný život a já ti ráda pomůžu, aby ti bylo na světě zase dobře. Jestli krtek dovolí, vezmu tě s sebou na své výpravy do okolí. Uvidíš, že mezi námi zvířátky, budeš spokojený.“

„Jen si ho vem, s sebou pod zem žádný knoflík nepotřebuji,“ odvětil krtek, mávl tlapou a zmizel ve svém krtinci.

Veverka se podívala na knoflík. „Nejdříve tě ale musíme pořádně umýt,“ dodala, vzala ho do tlapek a odhopkala s ním k lesní studánce, kde ho s pomocí žabiček umyla.

Knoflík se teď zase pěkně leskl a začínal se těšit na to, co ho čeká. Veverka měla pravdu. Každý den poznal někoho nového. Zvířátka mu vyprávěla o sobě a knoflík jim na oplátku vyprávěl svůj příběh.

Aby ho mohla veverka brát s sebou na své výpravy do lesa či na louku, utkali jí pavoučci jemný váček, v němž knoflík nosila. S veverkou se knoflík často dostal také do korun stromů, odkud pozoroval krajinu kolem. Nebyla sice tak vznešená jako ta, kterou si pamatoval z minulosti, zato byla veselá a plná nových zážitků.

… Kdybyste náhodou zahlédli veverku s malým váčkem přes rameno, dobře se zadívejte, zda se v něm něco nezaleskne. Možná, že by to byl knoflík královského krejčího, který se kdysi tak nešťastně ztratil.

Ztracený už však dávno není, a tak jako všichni ostatní, také on dobře ví, že nejlépe je mu mezi kamarády.